Peter Berg už nějakou dobu mluví o tom, že natočí novou verzi Herbertova románu Duna, všeobecně pokládaného za jeden ze stěžejních momentů vědeckofantastické literatury. Podle slov režiséra se má jednat o moderně pojatý, epický a akcí okrášlený film. Než se pustíme do rozboru tohoto výroku, pojďme se podívat na stručnou historii filmových zpracování původního románu. A také pokusů o ně.

Jako první koupil práva na zfilmování v roce Arthur P. Jacobs. Rozpočet filmu činil 15 milionů dolarů a s přípravou se začalo v roce 1973. Tím celý počin zároveň skončil, neboť Jacobs téhož roku zemřel.

Po něm na scénu nastoupil Alejandro Jodorowski, který hodlal svou verzi Duny pojmout ve výrazně surrealistickém zpracování a dodržením děje románu si příliš hlavu nelámal (úlohu režiséra vzal na základě toho, že mu někdo vyprávěl obsah knihy). V roli Imperátora se měl objevit Salvador Dalí, některé grafické návrhy udělal H. R. Giger. Natáčení provázely problémy, například se scénářem – podle původní verze by měl film více než dvanáct hodin celkové délky.

Lynchova verze

V roce 1976 změnila práva na zfilmování majitele, když je zakoupil producent Dino De Laurentiis, který si jako poradce a scénáristu vzal autora románu, Franka Herberta. Režii nabídnul Ridley Scottovi, ale došlo k tvůrčím neshodám a projekt opět skončil u ledu. Na scénu přichází další osobnost, označovaná za kontroverzní, ale také jde o prvního člověka, který Dunu skutečně na filmové plátno dostal. Nejde o nikoho menšího než o Davida Lynche.

Duna v jeho podání se stala skutečným velkofilmem své doby, rozpočet narostl na 40 miliónů dolarů a do práce bylo zapojeno 15 tisíc statistů. Lynch se předlohy držel, ale s akcentem na pasáže, které mu zřejmě připadaly nejzajímavější. Prakticky úplně ignoroval v knize obsáhle popisovanou ekologii planety a do popředí postavil intriky jednotlivých rodů. Kromě toho nelze nepřipomenout, jakým způsobem zvrátil záporné charaktery, ze kterých udělal úchylné přízraky.

Film se povedl na výbornou, ale trpěl jedním nedostatkem. Byl totiž prakticky nepochopitelný pro někoho, kdo knihu nečetl. Ani délka přes dvě hodiny dvacet (prodloužená verze tři – zajímavý je například nový, obsáhlejší úvod) nestačila obsáhnout román rozsahu Duny. Režisér proto natočil něco jako „kapitoly z Duny,“ důležité události a vynechal některé vysvětlovací nebo předělové scény. Možná i proto film nezaznamenal takový úspěch jak se čekalo.

Harrisonova verze

Poté následovalo pověstné ticho na pěšině, trvající až do roku 1998. Tehdy padlo rozhodnutí Sci-Fi Channel natočit televizní mini-sérii. Režisérem byl John Harrison, natáčení začalo v listopadu 1999 v Praze na Barrandově, k premiéře došlo v prosinci 2000.

Rozsah dovolil zahrnout více scén a pasáží z původní Duny, a umožnit jí tak sledovatelnou pro diváka bez znalosti předlohy. Vůbec nevadí ani to, že některé rozhovory knihu naprosto přesně interpretují, a to doslovně. Atmosféra už není taková jako v předchozím filmovém zpracování, a i záporné postavy se vrátily na úroveň sice zlých, ale ne vyloženě odpudivých charakterů. Celkově však výběr herců (typově) není úplně dokonalý, hodně mrzí například naprosto neautoritativní Imperátor.

Mnohem víc ale projektu uškodil nedostatek peněz na speciální, a vlastně jakékoliv efekty. Postavy pronášející své dialogy před namalovanou pouští, použití zadní projekce a nerealisticky vypadající píseční červi, to všechno vyvolá v divákovi přinejmenším rozpaky. Pokud ovšem uvážíme, že jde o televizní záležitost, není to až tak špatné – pro fajnšmekry je tu zkrátka Lynch, pro méně náročného diváka Harrison.

Roku 2002 začalo, opět v Praze, natáčení pokračování, podle románu „Děti Duny“ (třetí kniha z celkových šesti, které Herbert napsal) Režisérskou sesli tentokrát obsadil Greg Yaitanes, a nevedl si špatně. Série se tentokrát nenatáčela klasicky na film, ale digitálně a celkově se zvedla úroveň použitých triků, čímž odpadl největší nedostatek předchozí série. „Děti duny“ mají celkově šest dílů, s natáčeném dalších pokračování se nepočítalo.

Hodnocení:

Duna (David Lynch) – 90%

Duna (John Harrison) – 60%

Děti Duny (Greg Yaitanes) – 80%

Nyní na scénu přichází režisér Berg. Podle jeho výroku můžeme soudit, co má v úmyslu. Natočit velkolepý film, který díky orientaci na širokou diváckou skupinu vydělá hodně peněz. Jenomže tím se malinko smívá všechno to, o co v původní Duně vlastně šlo.

Yaitanesova verze

Dostáváme se totiž k tomu, proč dalo takovou práci Dunu natočit. Jde o román, který od čtenáře vyžaduje schopnost spojit si souvislosti a přemýšlet o obsahu. Není to snadné čtení, a převést ho se vším všudy je naprosto nemožné. Těžiště a kouzlo totiž neleží v tom, co chce pan Berg ve svém filmu ukázat, v akci. Pravda, Duna nabízí dvě velké bitvy, ale ani jedna není detailně popsaná. Víme, že proběhly, o všem ostatním se dozvídáme pouze z dialogů hlavních postav. Víc než na bitevní scény se autor soustředil na osobní souboje týkající se některých postav, ale i ty zabírají jen několik řádek Duna zkrátka stojí na promyšlené stavbě příběhu, politických a ekonomických machinacích a na perfektně propracovaném světě

Ano, tenhle svět se dá dobře využít jako kulisa pro epickou akci, kterou Berg slibuje. Nechci film dopředu zatracovat a zavrhovat, ale mám z něj obavy. A v mozku mám neustále jednu otázku – bude to opravdu Duna?