Ceny MFF Karlovy Vary jsou rozdány. Kromě informací o vítězích přináší FanMovie i zhodnocení celého festivalu mým zcela subjektivním pohledem, který sledoval zdejší dění po dobu 9 dní. Sice už moc nevidím a v prostorách mimo kinosály se cítím nesvá, ale i přes tyto momentální indispozice se mi snad podaří něco vyplodit.
Hlavní cenu poroty letos získal belgicko-francouzský snímek Anděl u moře. Cenu převzal režisér Frédéric Dumont z rukou Johna Malkoviche, který na ceremoniálu dostal Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Anděl u moře je Dumontovým celovečerním debutem. Odehrává se na jihu Maroka a vypráví o chlapci, který kvůli tajemství sdíleným se svým otcem ztrácí svou dětskou nevinnost. Oceněn byl také představitel otce Olivier Gourmet. Křišťálový glóbus za nejlepší mužský herecký výkon byl udělen hned dvěma hercům – kromě Gourmeta ještě Paulu Giamattimu za film, kde hraje sám sebe, Duše Paula Giamattiho. Cenu za nejlepší ženský herecký výkon si odnesla dánská herečka Paprika Steenová za film Potlesk. Jeden z hlavních hostů festivalu Antonio Banderas předal cenu Andreasu Dresenovi za režii snímku Whisky s vodkou. Nejlepším dokumentem byl zvolen film česko-slovenské koprodukce Osadné.
To je krátký výčet hlavních cen, vice zde (MFF_2009). A teď k mým osobním Varům: Jaké filmy mě dostaly a na které je lepší zase rychle zapomenout?
Kde stály největší fronty…
Nejdřív k největším hitům: Ano, Antikrist (Antichrist) je skutečně tak kontroverzní, jak se říkalo. I ve Varech ze sálu odcházeli diváci, ale pokud vím, nikdo neomdlel. Některým připraveným jedincům bylo dokonce násilí ve filmu málo. „Hele, nic moc, prostě šmik a bylo to,“ vyjádřil se hned po projekci do telefonu jeden z diváků, patrně o scéně ustřihnutí klitorisu. Pro mě je Antikrist formálně vybroušené dílo s úžasnou první polovinou a druhou divnou, které nerozumím a vůbec nevím, jestli se mi vlastně líbila, ale přitom necítím rozhořčení ani odpor, jako někteří jiní.
Rozervaná objetí (Los Abrozos Rotos), nejnovější snímek Pedra Almodóvara, jsem si nechala až na běžnou distribuci, ale soudě podle divácké ankety, kde se v předposlední den festivalu umístil na 7. místě, španělský režisér neslevuje z vysoko nastavené laťky.
Mezinárodní premiéru si tu odbyla Herzova T.M.A. (čte se „tý-em-ej“, protože to vymysleli kluci z Universalu, ale sám Herz prý chtěl, aby se film jmenoval „Zpěv mrtvých dětí“) Můj dojem z ní nejvíce charakterizuje velice VLAŽNÝ potlesk, který se ozval po promítání. Nemůžu říct, že bych se u T.M.A./T.M.Y. (jak chcete) nebála, nebo se dokonce nudila. Problém mám ovšem s vyšinutými nebo přinejmenším podivně uvažujícími postavami. A mrzel mě také nevyužitý potenciál některých opravdu hrůzu nahánějících scén, které ovšem končí zcela do ztracena. To takové Děti (The Children), o kterých už jsem tady na stránkách psala, to je jiné kafe…
Festivalová vzácnost – komedie
Pouze jednou jsem se (z 24 filmů) nudila, a to u Duše Paula Giamattiho. Na tenhle snímek se přitom těšili běžní diváci i kritici (a některým se to dokonce fakt líbilo), protože anotace hlásala, že se jedná o komedii, což je v KV celkem rarita. Obzvláštně v hlavní soutěži, kam Giamatti patří. Celou projekci jsem ale prozívala (i přes 2 kafe v sobě) a neúspěšně se snažila přijít na to, v čem se autorka inspirovala Woody Allenem, jak tvrdí. Za co dostal Giamatti cenu, upřímně nechápu, protože se celou dobu tvářil úplně stejně (hm, tak možná za to). Ale abych filmu nekřivdila: Ten chlápek, co seděl vedle a smrděl po vodce, se párkrát zasmál.
Looking for Erik
Skutečně vtipnou komedii jsem si ale přece jen užila, a to v podobě britského filmu Hledá se Eric (Looking for Eric) režiséra Kena Loache. Nešlo sice o čistou oddychovku, protože Loach se rád hrabe v problémech nižších sociálních vrstev, ale příběh pošťáka, který se o svém zpackaném životě radí s Ericem Cantonou (no jo, fakt tu hraje), mě skutečně dostal.
Asijské žně a Zlaté palmy
Svátek slavila ve Varech Asie. Především Jižní Korea byla úspěšná: Citlivé drama přecházející v thriller Matka (Mother) i vítěz Ceny poroty v Cannes Žízeň (Bakjwi) vyprávějící o knězi, který se stane upírem, patřily k hodně diskutovaným snímkům. Žízeň zároveň při promítání vyvolala značně kontroverzní reakce, pár lidí odešlo, někteří si zakrývali oči, jiní se smáli. Každopádně se jedná o jednu z největších ujetin, co jsem v poslední době viděla. Stejně jako další asijský snímek Výprodej! (Sell Out!), což je první malajský projekt natočený v angličtině, dělající si legraci z „typických“ asijských snímků, ve kterých se skoro nemluví a nic se v nich neděje.
Ze soutěžní sekce jsem kromě již zmíněné Duše Paula Giamattiho žádný z oceněných snímků neviděla. Zato jsem zhlédla slovenský kasovní trhák Pokoj v duši, který mě potěšil svým zcela jednoduchým, ale o to silnějším příběhem o přátelství a zradě. Svou hravostí mě zase parádně pobavil italský soutěžní kůň Za všechno může Jidáš, což je muzikál z vězení, ve kterém hrají skuteční trestanci. Nikdo z nich ale nechce v připravované biblické hře ztvárnit proradného Jidáše, a tak se mladá divadelní režisérka rozhodne události kolem ukřižování Ježíše trochu pozměnit… Snímek Davida Ferraria okouzlil publikum natolik, že mu věnovalo potlesk vestoje.
Z vítězů různých světových festivalů mě nejvíce oslovily filmy Služebná (La Nana) (hlavní cena v Sundance) a Bílá stuha (Das weiße Band) (Zlatá palma v Cannes). Nízkorozpočtový snímek Služebná je psychologickou sondou do života jedné chilské rodiny, zkoumající především roli „nany“, jak v Chile nazývají pomocnice v domácnosti. Bílá stuha, poslední snímek Michaela Hanekeho, zase zkoumá vztahy mezi obyvateli celé jedné vesnice v Německu těsně před 1. světovou válkou. Ve vsi někdo začne páchat nepochopitelné zločiny, které naruší zdánlivě pokojné životy obyvatel, a pachatel je stále neznámý…
O čem se zas tak nemluví
Příznivcům dobrého rocku doporučuji brilantní dokument Patti Smith: Sen o životě (Patti Smith: Dream of Life), který tuto básnířku, rockerku a kmotru punku divákům přibližuje kombinací jejího vlastního vyprávění, záznamů z koncertů a slovy jejích básní.
A teď pozor: Mým velkým favoritem, stojícím spíš v pozadí festivalové slávy (i když oceněným Zlatou kamerou v Sundance) je australský snímek Samson a Dalila (Samson and Delilah)z prostředí aboridžinské vesnice, sledující dívku a chlapce a jejich velice pomalu a křehce se utvářející vztah, jejich přesídlení do velkoměsta a hledání cesty zpět. Upozorňuji rovnou, že Samson a Dalila si ve filmu neřeknou ani slovo. Ale rozhodně to není kvůli nějaké protivné snaze o „artovost“, Austrálci prostě nepovažují řeč za hlavní způsob komunikace. Další upozornění: Film zobrazuje každodenní stereotyp života hlavních hrdinů. Oba žijí v příšerných chatrčích v naprostém zapadákově o několika obyvatelích. Dalila se stará o babičku, Samson se jen tak poflakuje a čichá benzin. A jednou jde kolem Dalily a…. Zamiluje se.
Na tomhle filmu se mi nejvíc líbí, jak obyčejnou lásku, která je jedním z motivů většiny filmové produkce, vrací zpátky na zem: Režisér Warwick Thornton ji nevkládá do romantické komedie, nepotřebuje přestřelky, tklivé dramatické okamžiky, rafinované zápletky. Nepotřebuje žánr, aby ukázal, že Samson a Dalila se mají rádi. A přitom je to zábavné, vtipné i smutné. A hlavně velice působivé, především díky skvěle použité hudbě a originální zvukové stopě, využívající ruchy k vyjádření psychického rozpoložení postav. Film, od kterého jsem nic neočekávala a trochu se ho i bála (i vy se ho pořád bojíte, že jo?), ale který mě položil na lopatky.
No a to je všechno. Jestli jste čekali nějaké zákulisní informace o Banderasovi nebo Malkovichovi, nebo o Leošovi Marešovi, po kterém se údajně v hlavní pařící lokalitě – stanu kapitána Morgana – každou chvíli plazila nějaká liána (viz bulvární tisk:D), hluboce se omlouvám. Já fakt jezdím do Varů jenom na filmy.