Poté, co jsem v kině shlédl stejnojmenný americký film s Melem Gibsonem, říkal jsem si: Myslel tohle někdo vážně? Nešlo to jinak. Tak podivně sestříhaný, zkratkovitý příběh mi jednoduše nedával smysl. Nebyl jsem sám, o tom, co se ve snímku vlastně dělo, jsme diskutovali dlouho po skončení titulků. Právě snaha pochopit, kde se stala chyba, mě donutila sehnat si původní minisérii BBC. Režíroval ji, stejně jako remake, Martin Campbell. Tím spíš jsem nechápal, v čem může být rozdíl.

Příběh je v podstatě stejný. Neznámý muž zabije dceru detektiva Cravena. Craven se s buldočí vytrvalostí pokouší zjistit, kdo ji zabil, ovšem předpokládá, že se někdo pokoušel zabít jeho. Nakonec ale zjistí, že se vrah nezmýlil a že s tím souvisí enviromentalistické aktivity jeho dcery.

 Až potud je vše v pořádku.

Chyba je ve scénáři. Zatímco v minisérii, která má dohromady pět a půl hodiny, prochází Craven všemi stádii vyšetřování a nevynechává jedinou otázku, ve filmu Mel Gibson prochází příběhem. Když zjistí, že jeho dcera vlastnila zbraň, nenapadne ho projet si její registraci policejní databází. Cravena v seriálu to napadne. Vypadá to, jako když scénáristé filmu William Monahan a Andrew Bowell vzali televizní scénář Troye Kennedyho Martina a jen v něm škrtali. „Tohle nepotřebujeme, tohle si divák domyslí,…“

Ale co je důležitější, zcela vynechali podtext seriálu. Protože zatímco film je v podstatě o pomstě policisty za smrt dcery, seriál jde dál. Naprosto nečekaně dokáže vyrukovat s katastrofickou pointou, ze které člověku musí přeběhnout mráz po zádech. V rámci racionálního, pomalého vyprávění, kterého jsme svědky zhruba pět hodin, je to šok dvojnásobný, protože tím zcela zvrátí „obyčejné“ kriminální drama.

Právě dokonalé řemeslo a neotřelý příběh jsou důvody, proč se o minisérii „Edge of Darkness“ hovoří jen v superlativech. Důkazem toho může být seznam 100 nejlepších britských televizních pořadů, kde se umístil na krásném 4. místě v rámci dramat.