Zlaté věže (The Lavender Hill Mob) – Guinness elegantně okrádá banku – kritika

CSFD IMDb US Recenze

Jedním ze snímků, které by se daly zařadit do kategorie heist filmů, je i britská komedie režiséra Charlese Crichtona Zlaté věže uvedena do kin v roce 1951. Ta představuje velmi přímočarý přístup k provázení diváka základními fázemi provedení loupeže – příprava, samotné provedení a dokončení plánu včetně zahlazování stop – rámovaných zpětným vyprávěním hlavního hrdiny.  Pozoruhodné je, že Crichton na tomto projektu spolupracoval s osobnostmi, které na začátku 50. let teprve rozjížděly svou budoucí hvězdnou kariéru. Hlavní roli totiž ztvárnil Alec Guinness (jehož kariéra je spojována především se snímkem Most přes řeku Kwai nebo s rolí Obi-Wana Kenobiho v původní trilogii Hvězdných válek), kameramanem filmu se stal Douglas Slocombe (Velký Gatsby či první tři díly Spielbergova Indiana Jonese) a malou roličku si v úvodu střihla i mladičká Audrey Hapburn (Snídaně u Tiffanyho, My Fair Lady).

zlaté1

Crichton ve svém snímku vypráví poměrně prostý příběh Henryho Hollanda (Alec Guinness), jehož představuje v úvodním prologu jako bohatého a váženého gentlemana při konverzaci ve společenském klubu na území Jižní Ameriky. Vzápětí se však skrze jeho vzpomínání na dobu, která jeho bohatství předcházela, přesouvá vyprávění do rok vzdáleného období v Londýně. Po přenesení do minulosti se z elegantního lva salónů stává Holland[1] ušlápnutým bankovním úředníčkem s mizerným platem úzkostlivě dohlížejícím na převoz zlatých cihel z afinérie do banky. Ačkoliv sní o životě v luxusu a jeho bídná image je (jak sám ve voiceoveru tvrdí) cíleným a důležitým prvkem pro naplnění jeho velkého plánu, tak až přistěhování prodejce turistických cetek Pendleburyho (Stanley Holloway) do stejného penzionu jej podnítí ke konstrukci plánu krádeže.

Za pozornost u Zlatých věží stojí rozvržení všech tří fází loupeže a jejich poměrné zastoupení v syžetu. Pokud je srovnáme např. se snímkem Zabíjení Stanleyho Kubricka, který byl natočen o 5 let později, tak získáme značně odlišný přístup v důrazu na jednotlivé fáze.  Kubrick v Zabíjení věnuje svou pozornost především plánování a následné realizaci samotné loupeže a úlohám jednotlivých členů bandy skrze značně nelineární vyprávění. Fázi po úspěšně provedeném přepadení, která vrcholí ironickým zhacením celého dosavadního snažení všech postav, pak věnuje poměrně malý prostor. Naproti tomu Crichton věnuje přepadení vozu se zlatými cihlami prakticky zanedbatelnou pozornost, kterou přesouvá na dění po tomto činu. Do centra našeho zájmu se tak dostávají malé Eiffelovy věže, do jejichž podoby je zlato přetavováno za účelem jejich „prodeje“ turistům ve Francii.

zlaté2

Pakliže jsem zmínil, že jsou Zlaté věže velmi přímočarým snímkem, tak je na místě zmínit zásadní důvod přispívající k této přímočarosti. Tím je úplná ignorace jednoho ze základních motivů klasického hollywoodského vyprávění – milostné linie. Ta by samozřejmě výraznou měrou zasahovala do způsobu vyprávění nutnými odbočkami, které by tak rozmělňovaly soustředění na pokus Hollanda s Pendleburym zmocnit se pohádkového jmění. Absence milostné linie však není jediným prvkem podporujícím vyprávění směřující jasně jedním směrem. Naše pozornost je totiž Crichtonem přesouvána z obecně pojaté hromady zlatých cihel, roztaveného kovu a následně i z řady stejně vypadajících krabic ukrývajících uloupený poklad na konkrétní skupinu šesti kousků zlata přetavených do podoby malé věžičky pro turisty, které se snaží Holland a Pendlebury získat zpět. Finální část závěrečné fáze, kdy se oba komplicové snaží dohonit školačky vracející se se svými upomínkovými předměty vzpátky do Británie, je svěží sekvencí, která svým energickým využitím mizanscény a střihu umocňuje nutkání získat ztracené věžičky zpět, a zamést tak stopy před dotírajícím Scotland Yardem.

Zlaté věže jsou neprávem filmem, který by byl v současnosti první volbou diváků vyhledávajících filmy zaměřené na proces krádeže či podfuku. Ačkoliv jeho věhlas nedosáhl mezi filmovými fanoušky podobné úrovně jako Podraz či Zabíjení, tak přesto je díky svému přímočarému provedení, vynikajícímu tandemu Guinness-Holloway a nenásilnému britskému humoru komedií, která jen tak nezestárne.

Hodnoceni: 80%

Režie: Charles Crichton
Scénář: T.E.B. Clarke
Kamera: Douglas Slocombe
Hudba: Georges Auric
Hrají: Alec Guinness, Stanley Holloway, Sid James, Alfie Bass, Gibb McLaughlin, John Gregson, Audrey Hepburn, Robert Shaw, Desmond Llewelyn, Frederick Piper, Peter Bull, Pavel Demel
Velká Británie, 1951, 78 min

 


[1] Běžnou praxi označování postav v textu křestním jménem jsem se rozhodl neuplatnit vzhledem k jejich samotné ignoraci ve snímku, ve kterém se postavy navzájem oslovují příjmením. Postava Hollanda pak své křestní jméno po úspěšné vykonané loupeži navíc úplně zavrhuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *