Zjizvená tvář (Scarface) – Gangsterův tanec v dešti kulek – kritika

Howard Hawks představuje jednoho ze zásadních režisérů hollywoodského studiového systému, který svými filmy zásadně ovlivnil tvůrce tzv. Nového Hollywoodu (filmaři generace nastupující po úpadku studiového systému na přelomu 60.-70. let, známí též jako „movie brats“) a na jehož filmu Jeho dívka Pátek demonstruje patrně nejvlivnější filmový historik a teoretik současnosti David Bordwell strategie a prostředky modelu klasického vyprávění[1]. Kromě Stevena Spielberga nebo Martina Scorseseho patří do okruhu tvůrců Nového Hollywoodu i Brian De Palma, jenž Hawksovu práci obdivoval a v roce 1983 uvedl do kin remake jeho snímku Zjizvená tvář z roku 1932. Proto se přímo nabízí přístup porovnání obou snímků, vyhledávání vzájemných podobností, variací či odlišností. Nicméně se domnívám, že stejně jako v případě textu o snímku Dannyho jedenáctka (jehož remake natočil Steven Soderbergh v roce 2001), je lepší možností věnovat pozornost pouze původní verzi s Paulem Munim v hlavní roli. Pět let po uvedení snímku Jazzový zpěvák společnosti Warner Bros. využívá Howard Hawks ve Zjizvené tváři nápaditě možnosti zvukového filmu a činí ze zvuku plnohodnotný nástroj, jehož pomocí buduje nejen okamžiky napětí či překvapení, ale i motivy důležité pro rozvíjení vyprávění.

scarface

Snímek, založený na životě proslulého gangstera Al Caponeho, vypráví vzestup a pád Tonyho Camonteho (Paul Muni), ambiciózního člena chicagského podsvětí. Tony využívá své násilné povahy a fyzických dispozic nejdříve jako prostředek postupu hierarchií světa organizovaného zločinu, když zastřelí svého dosavadního šéfa Velkého Louise Costilla a stává se nepostradatelným mužem Costillova konkurenta Johnnyho Lova (Osgood Perkins). Lovo se s Tonym (který pro něj odvádí důležitou černou práci) v zádech stává vládcem jižní části Chicaga a hlavní postavou na trhu s alkoholem. Tonyho touha po moci umocněná snahou o získání Lovovy manželky Poppy (Karen Morley) však ústí v otevřenou válku s gangem O’Hary ovládajícího sever města, v níž díky svým praktikám získává stále větší vliv a oslabuje Lovovu pozici na vrcholu zločinecké pyramidy. Po likvidaci všech silnějších konkurentů a přežití útoků na svou vlastní osobu se stává Tony hlavní postavou mezi gangstery, což dokazuje získáním Poppy a zabitím Lova. Ambice a potřeba ovládat své okolí se však záhy proti gangsterovi s jizvou na obličeji obrací do tragického konce.

V prvním odstavci jsem se zmínil o důležitých vlastnostech zvuku, které Hawks využívá pro budování narativní linie vyprávění. Ačkoliv by bylo lehkomyslné tvrdit, že jedině zvuk je hlavním prostředkem k dosažení účinků na diváka, tak například hned úvodní scéna demonstruje techniky, které jsou ve velké míře základem jednotlivých scén. Scéna je pečlivě natočena jedním dlouhým záběrem, který trvá 197 sekund a během kterého dochází k zabití Velkého Louise Costilla. Tento dlouhý záběr je otevřen snímáním pouliční lampy s cedulí, která divákovi oznamuje název ulice, poté kamera jízdou přerámuje na muže uklízejícího tabuli před barem a posléze i konfety uvnitř baru, přičemž mimo rám kamery začínáme slyšet končící rozhovor mezi Velkým Louisem a jeho společníky. Pohyb kamery se na okamžik zastavuje u stolu, kde tito muži sedí, ale vzápětí následuje pohyb Louise k telefonu a pokračuje dál, aby nám zůstala utajena podoba osoby, která přišla Louise zastřelit. Vidíme tak pouze stín pískající mužské postavy, která vytáhne zbraň a dosavadního šéfa podsvětí zabije. Využití vztahu mezi zvukem (příčina – výstřel ze zbraně) a obrazem (důsledek – mrtvé tělo) je užitečným stylistickým prostředkem, jenž se stává charakteristickým pro linku Tonyho kariérního postupu. Je velmi pravděpodobné, že způsob, jakým Hawks točil scény explicitně vyjadřující zabití, byl do velké míry ovlivněn existencí Haysova kodexu[2].

sarface2

Nicméně zvuk není v Zjizvené tváři pouze nástrojem, jak klást důraz na samotný akt zabití, ale je i důležitou součástí výstavby narativní struktury filmu vedoucí k Tonyho nezáviděníhodnému konci. Prvním takovým momentem je scéna z Tonyho domova, kdy nachytá svou sestru Cescu (Ann Dvorak) v objetí s neznámým mládencem. Po jejich vzájemném rozhovoru, při kterém dostane od Tonyho peníze na utrácení, se Cesca odebere do svého pokoje. V něm slyšíme hudbu, která vychází z prostoru mimo obraz a která vyláká Cescu podívat se z okna. V tu chvíli se poprvé střetává její pohled s pohledem Tonyho společníka Rinalda (George Raft), čímž se mezi nimi vytváří kontakt vyprávěním rozvinutý jejich dalším setkáním v nočním podniku až ke svatbě a nešťastnému konci pro ně i pro Tonyho.

Howard Hawks svým filmem ukázal, že dokáže velmi zručným způsobem využívat v roce 1932 stále ještě poměrně nové možnosti synchronizovaného zvuku a navzdory cenzurním orgánům jimi dosahovat intenzivních účinku na diváka. Ačkoliv si jsem vědom, že by si Zjizvená tvář zasloužila text většího rozsahu, tak se mi snad podařilo demonstrovat jednu z technik, díky kterým se rozhodl Brian De Palma natočit svůj tříhodinový remake podle scénáře Olivera Stonea.

Hodnocení: 90%

Režie: Howard Hawks, Richard Rosson
Hraji: Paul Muni, Ann Dvorak, Karen Morley, George Raft, Vince Barnett, Boris Karloff, Howard Hawks, Dennis O’Keefe, Paul Fix, Brandon Hurst
USA, 1932, 93 min



[1] Bordwell, David (1985): Narration in the Fiction Film. Madison: University of Winsconsin Press. s. 188-193

nebo Bordwell, David – Thompsonová Kristin (2012): Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu. Praha: AMU, s.513-518.

[2] Produkční kodex, který v amerických filmech určoval, co je pro předvádění divákům akceptovatelné a co ne. Fungoval tak jako cenzurní orgán regulující americkou filmovou produkci a distribuci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *