Po zavírací době/Po zavírací hodině (After Hours) – Domů, hlavně domů! – kritika

CSFD IMDb US Recenze

Poslední text série zaměřené na méně známé snímky Martina Scorseseho z počátku jeho kariéry bude pojednávat (z hlediska režisérovy filmografie) poněkud netradičně o komedii Po zavírací době, jež se dostala do kin v roce 1985. V té době už měl na kontě nejen snímky, o kterých jsme psali v minulých týdnech (Špinavé ulice, Alice už tu nebydlí a New York, New York), ale i neo-noirového Taxikáře nebo Zuřícího býka. Na rozdíl od dvou zmíněných respektovaných snímků s Robertem DeNirem v hlavní roli psychicky nepříliš vyrovnaných jedinců se Po zavírací době zaměřuje na hrdinu, jehož duševní rovnováha se rozkládá postupně díky absurdnímu kolotoči událostí během jedné bláznivé noci.

after1

Hrdinou Scorseseho příběhu je mladý Paul Hackett (Griffin Dunne) živící se prací u počítače v blíže nespecifikované společnosti, který se při četbě oblíbené knihy seznámí v kavárně se sympatickou dívkou Marcy (Rosanna Arquette). Ta jej okouzlí natolik, že se rozhodne během noci ji navštívit s úmyslem navázat bližší (fyzický) kontakt. Svého rozhodnutí však s postupujícím časem stále více lituje, neboť zpočátku nevinně vypadající ztráta dvacetidolarové bankovky při jízdě taxíkem a poté i výstřední chování Marcy ho uzavřou v labyrintu jakési části New Yorku daleko od svého domova. Ta je navíc obydlena bizarním souborem postav, mezi nimiž působí Paul značně nepatřičně a v jejichž společnosti se cítí přinejmenším nervózní. Jeho cílem se proto stává co nejrychlejší únik z cizího prostředí a návrat zpátky do svého bytu.

Jak je vidět už z pouhého nástinu příběhu, Scorsese ve svém snímku silně akcentuje fikční prostor jako prostředek pro vytvoření základního dějového rámce i jednotlivých časově kratších úseků. Po zavírací době je totiž strukturován jako série (zprvu nesouvisejících) komických situací, jejichž vyústění nakonec pokaždé brání Paulovi konečně vyrazit z nehostinného prostoru a vrátit se do bezpečí. Ačkoliv by se však mohlo zdát, že se film roztříští do nesoudržného a nefungujícího pásma gagů s bizarními postavičkami, tak scénář Josepha Miniona a Scorseseho režie dokázaly udržet podobu vyprávění, aniž by jednotlivé sekvence byly filmařskou exhibicí bez narativního opodstatnění. Naopak využívají jemné motivy k propojení a gradaci svého příběhu.

after 2

Nejvýstižnějším příkladem jsou postavy lokálních zlodějíčků v podání Tommyho Chonga a Cheeche Marina, kteří po nocích vykrádají prázdné byty místních obyvatel. Ačkoliv zpočátku jejich přítomnost působí jako jeden z bizarních výjevů nočních newyorských ulic, který poněkud nepřesvědčivě vyplňuje prostor mezi Paulovými pokusy o návrat domů, tak se postupně stávají stále důležitějšími konateli. Z jejich krádeží je totiž díky řadě „náhod“ obviněn právě Paul. Ten se proto stává štvancem pronásledovaným místní domobranou, jež volá po vykonání spravedlnosti. V té se pak nejsilněji angažuje blonďatá servírka a pracovnice s kopírkami Julie (Teri Garr), jejíž pozice ve filmu je po krátkém pokusu svést Paula na dlouhou dobu umlčena. I v jejím případě ale platí, že ji skrze jemný můstek Scorsese s Minionem šikovně využívají pro rozvíjení příběhu. V dialogu nepatrná zmínka o tom, že si může v práci nakopírovat nekonečné množství papíru, dokonale naplňuje Čechovovu zásadu[1], jelikož jsou při Paulově pronásledování nakopírovány desítky papírů s jeho podobiznou.

Pokud jsem v úvodu textu zmínil, že je postava Paula na rozdíl od permanentně psychicky nevyrovnaných Travise Bickla v Taxikáři nebo Jakea LaMotty v Zuřícím býkovi vyváděna z psychické rovnováhy až vlivem kupících se událostí, tak Scorsese jeho psychický stav demonstruje na proměně kostýmu (viz série obrázků). V úvodu filmu chodí Paul pečlivě upravený v béžovém saku a světlé košili.

after3

Postupně se ale všechny prožité peripetie projevují nejen v Paulově chování, ale i v jeho oděvu, který působí stále rozervanějším dojmem.

Užití kostýmních prvků pak graduje v závěrečné sekvenci, kdy je Paul prožitými událostmi ochromen jak psychicky, tak i fyzicky. Stává se z něj nehybná socha, která nemá žádnou šanci ovlivnit dění kolem.

Po zavírací době sice nepatří mezi nejskloňovanější snímky Scorseseho filmografie, nicméně i tady prokazuje režisér své mimořádné schopnosti. Především díky důmyslnému využití fikčního prostoru a motivů, kterými propojuje a postupně graduje sled neuvěřitelných a místy až absurdních situací, je tak sebejistým a řemeslně zvládnutým filmem.

Hodnoceni: 80%

Režie: Martin Scorsese
Scénář: Joseph Minion
Kamera: Michael Ballhaus
Hudba: Howard Shore
Hrají: Griffin Dunne, Rosanna Arquette, Verna Bloom, Tommy Chong, Linda Fiorentino, Teri Garr, John Heard, Cheech Marin, Catherine O’Hara, Dick Miller, Will Patton, Bronson Pinchot, Rocco Sisto, Victor Argo, Martin Scorsese, Charles Scorsese
USA, 1985, 96 min


[1] Když v prvním jednání visí na zdi puška, musí v třetím vystřelit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *