Noc (La Notte) – Peníze, nuda, šeď – kritika

CSFD IMDb  US Recenze

Auteur v pravém slova smyslu, italský režisér Michelangelo Antonioni, se ve své tzv. tetralogii citů (1960-1964) důrazně snažil o vhled do „problémů“ a „životních peripetií“ vrstvy té nejvyšší – smetánky. Do této tetralogie, tematizující čirou životní vyprázdněnost boháčů, patří i Noc (1961), druhý film v pořadí, kterému předchází Dobrodružství (1960) a následovaný Zatměním (1962) a Červenou pustinou (1964).

noc1

I přes veškerou úctu, kterou jistě lze k Antonionimu chovat, není nevyhnutelné jít daleko od přízvisek jako je „nudný“, který by mohl zpola Noc charakterizovat. Film, zaobírající se životem vyšší vrstvy, z níž extrahuje manželský pár Giovanniho Pontana (ztvárněný nikým jiným než Marcellem Mastroiannim) a Lidie (Jeanne Moreau), je stejně chladně vyprázdněný jako sledovaná dvojice. Obě dvě hlavní postavy sledujeme po dobu jednoho dne, kdy navštíví nemocného přítele, bloudí po ulicích bez zájmu (zejména Lidie, zatímco Giovanni se nudí v teple domova) a večer završí svou odyseu večírkem o kravatách a společenských šatech. Během těchto několika hodin se nestane pranic zásadního ani vzrušujícího, žádná velká hádka (jakýto rozdíl v manželské krizi oproti Nicholsově Kdo se bojí Virginie Woolfové?), ale to by ani nebyl ten „pravý“ Antonioni, pokud by se oprostil od postav v intelektuální i čistě osobnostní krizi. Antonioniho svět je světem bez citů, přesněji řečeno: postavy v něm už na city úplně zapomněly. Namísto toho se, ve vší nespokojenosti a otrávenosti životem, už jen nudí a plahočí. Nebaví je večírky, nebaví je procházky a už neví, co je láska.

noc3

Nespokojenost a neuspokojitelnost, nemluvě o neschopnosti začít život nový – jsou charakteristické znaky postav Antonioniho filmu. Jednání postav a potažmo jejich prožívání se tak odráží i na narativu, jež postrádá vyloženě expresivních momentů či snad velkých obratů. V tomto ohledu je Noc striktně lineárním filmem, který ovšem ani nikterak neprohlubuje bezvýchodnost hrdinů. Ta, ač je stále na stejné úrovni, je spíše povahou horizontální, jinak řečeno: jaký prostor hrdinové obývají, takovou k nim přirovnat konkrétní krizi nebo negativní vlastnost. V závislosti na prostoru (ulice, domov, zahrada) a na vzájemné blízkosti/vzdálenosti obou hlavních hrdinů je tak vyjevována buď krize čistě tvůrčí (Giovanni, který na představení své knihy mluví o nedostatku múz), partnerská (rozhovor v autě či závěrečný rozhovor mezi Giovannim a Lidií), či zkrátka jejich neschopnost se bavit na večírku, z něhož si nakonec budou velmi pravděpodobně pamatovat jenom ranní kocovinu. V Noci jakoby byly všechny postavy jen pouhým odleskem kdysi úspěšných a vitálních lidí. Antonioni tím představuje společenskou krizi v celé své kráse/ošklivosti – to už záleží na úhlu pohledu.

Nutno podotknout, že je ve výsledku Noc snímkem poněkud jednolitým. Antonioni se kdovíjak nestaral o důkladnější rozčlenění analyzované vrstvy a nenabízí pestřejší charakterizaci. Všechny postavy jsou stejně otrávené, stejně vehementně debatující o ničem a stejně ospalé. S odstupem času může Antonioniho zplastičtění „nesnází“ zámožných kverulantů už působit jako notně zastaralé – lidi se v průběhu let mění a tím i společenské struktury, ve kterých žijí. Ovšem v přednesu tvrzení, že „bohatství nutně neznamená všechno“ a povětšinou také implikuje nudu, funguje Noc výborně.

Hodnoceni: 70%

Režie: Michelangelo Antonioni
Scénář: Michelangelo Antonioni
Kamera: Gianni Di Venanzo
Hudba: Giorgio Gaslini
Hraji: Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Vitti, Bernhard Wicki, Umberto Eco
Itálie / Francie, 1961, 122 min

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *