Manželství po italsku (Matrimonio all’italiana) – De Sica po neorealismu

Manželství po italsku (1964), De Sicova adaptace divadelní hry Eduarda De Filippa Filomena Marturanová, bylo nominováno na Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční (neanglicky mluvený) film a Oscarem oceněno za nejlepší ženský herecký výkon pro Sophii Loren. Na jednu stranu by se nabízel názor odsuzující snímek kvůli zpřístupnění díla většinovému publiku příklonem Vittoria De Sicy k tzv. „růžovému neorealismu“,[1] což je stvrzeno obsazením hvězdné dvojice Marcello Mastroianni – Sophia Loren a komerčním úspěchem i pozitivní odezvou v Americe.[2] Na tu druhou se Manželství po italsku jeví jako počin hodný pověsti svého tvůrce, který se neorealistických zásad nevzdal ani v tomto případě, přestože mezi početnou skupinou scenáristů nenalézáme toho dvorního – Cesare Zavattiniho – a formální podoba má mnohem blíž žánrové podívané.[3]

itálie1

Cesare Zavattini zastával myšlenku, že film lze udělat z čehokoliv, a to včetně krátké novinové zprávy. Adaptování divadelního představení se může zdát být v protikladu k takovému přístupu, ale pozornější divák si všimne, že zdrojový materiál (hra) i film jsou věnovány Titině De Filippo.[4] Divadelní herečka Titina De Filippo je sestra Eduarda De Filippa, která debutovala na prknech, které znamenají svět, v pouhých sedmi letech. Výchozí látka je tak značně autobiografická, což se netýká jenom zasazení dění do Neapole, ale i vyprávění o nemanželském vztahu mezi mužem a ženou, z něhož vzejdou tři děti, a poukázání na genderovou nerovnost, kdy žena pouze vykonává mužovu práci. Titina De Filippo, herec Peppino a režisér i spisovatel Eduardo De Filippo byli totiž dětmi nesezdaného páru Eduarda Scarpetta a Luisy De Filippo, pracující jako šičky v otcově společnosti. I přes odklon od skutečnosti (na místo dvou kluků a jedné dcery jsou ve filmu tři kluci a nenalezneme v něm žádnou spojitost s uměleckým odvětvím) směrem k větší fikci a dramatizaci se o zpronevěření původnímu myšlenkovému konceptu neorealismu nedá uvažovat.

Neorealistické filmy se vždy přizpůsobovaly zdrojovému materiálu, tudíž se nelze divit, že při posunu od novinové zprávy ke  hře forma snímku nepůsobí autenticky dokumentárně, ale naopak divadelně stylizovaně. Úvodní titulky mají podobu červené opony, veliký důraz je kladen na rekvizity (noviny určující dataci – rok 1964) a na to, jak je dění v mizanscéně inscenováno, emoce vyvolává ilustrativní hudební doprovod, herci si potrpí na divadelní přednes…

   Formálně se navíc nejedná o takový zlom, spíše je na místě psát o větší sofistikovanosti. Neorealismus dostal tvůrce do ulic, jelikož ateliéry byly po válce vybombardovány, a tak i přes divadelní původ u Manželství po italsku dominují exteriérové záběry. (K mýtům, spojovaným s neorealistickými díly, v podobě užívání kontaktního zvuku a neherců: ve Zlodějích kol je hlavní postava jednak nadabována, jednak v nich hraje hvězdný Nando Bruno.) Jestli se vyprávění vyznačovalo užíváním výpustek a nezodpovězením všech otázek, pak se od „neorealistické normy“ zase tak neodchyluje, když se pojímá dlouhý časový úsek v podobě 22 let, u kterého jsou elipsy „na denním pořádku“, a otázka popohánějící poslední půlhodinu (který ze synů je jeho?) zůstává otevřená i po skončení závěrečných titulků.       

itálie2

„Nařčení“ z tzv. růžového neorealismu – vyznačujícím se sloučením pracujících postav s italskou lidovou komedií 30. let, natáčením tradičních romancí či melodramat v atraktivních destinacích a se slavnými hereckými jmény – není na místě. Postavy pracovat nevidíme. S Filumenou se setkáváme v jejím zaměstnání, z kterého je ale vysvobozena, aby si poté mohla užívat, za Domenica pracují jiní. Na místo komických prvků je zde výrazněji akcentováno cokoliv dramatického, ačkoliv se to ukáže být jen lstí, jako je tomu v případě předstíraného blížícího se skonu Filumeny, který naruší i potenciální radost z chystání se na svatbu Domenica. Neapol je sice dostatečně lákavá lokalita, ale rozhodně není ukázána jako turistické letovisko, kde by chtěl každý zavítat na dovolenou, protože je spíš reflektována jeho měnící se povaha. Navíc výběr místa souvisí s (auto)biografičností předlohy, která je do Neapole zasazena, a zachování věrnosti originální látce.

 Poslední bod, a to „slavná herecká jména“, je naplněn. Vittorio De Sica v hlavních rolích zužitkoval Marcela Mastroianniho a Sophii Lorenovou, kteří si předtím u něj společně zahráli v povídkovém filmu Včera, dnes a zítra. Byl to také  on tituly jako Horalka, Boccaccio ´70 a již zmíněným Včera, dnes a zítra, kdo udělal ze Sophie Lorenové známou hvězdu. Nemělo by se ale opomenout, jak jsou obě výrazné osobnosti nejenom italské kinematografie vyobrazeny: image svůdce je v případě Marcela Mastroianniho nabourána, když je vypodobněn jako egoistický macho, s nímž se prvně setkáváme ve scéně narušující jeho maskulinitu při zkoušce dámských klobouků. Svůdné krásce Sophii Lorenové je přiřknuta úloha suicidiální prostitutky, kterou poprvé vidíme jako starou, nemohoucí a sešlou, vypadající, jakoby měla těsně před smrtí.

 Tvorba Vittoria De Sicy potvrzuje závěr konference odborníků z roku 1974, na níž se shodli, že neorealismus je spíše morálním postojem, než estetickým: od dokumentárně pojatých, realisticky motivovaných počinů Děti se na nás dívajíDěti ulice a Zloději kol, přes magickým realismem ovlivněné a k sociálním utopiím či pohádkám inklinující „duo“ Zázrak v Miláně Střecha  až po Manželství po italsku. Spojuje-li něco Manželství po italsku s předchozími De Sicovými počiny, je to právě zájem o sociálně slabší jedince, kteří jsou nyní poučeni minulostí, a tak již nejsou tak naivní, naopak mohou důmyslně mást k dosažení svých cílů. Nesehrává roli, že výchozím bodem je doba tzv. ekonomického zázraku, ani to, že se mapuje fenomén, který náleží do filmografie Pietra Germiho (míním tím konkrétně Svedenou a opuštěnou a Rozvod po italsku). Těžištěm všeho je člověk a jeho snaha se uživit a uplatnit navzdory době.

 


[1] Známý náročný kritik, vycházející z auteurských pozic, David Kehr ve své kritice Manželství po italsku napsal, že je De Sicův styl těžký a pomalý, když je zbaven ochranného nátěru neorealismu; viz KEHR, DAVID: Marriage
– Italian Style, Chicago Reader, dostupné na <http://www.chicagoreader.com/chicago/marriageitalian-style/Film?oid=1058578>  (cit. 9. 2. 2011).

[2] Americká stránka Rottentomatoes, která sdružuje angloamerické kritiky k audiovizuálním dílům, zpřístupňuje 4 recenze, z nich 3 jsou pozitivní, viz <http://www.rottentomatoes.com/m/marriage_italian_style> (cit. 9. 2. 2011).

[3] Ljubomír Oliva o Manželství po italsku přímo nepíše, přestože je z něj uvedena fotografie, ale můžeme si domyslet, že je zařazuje do kategorie „(…) méně náročných, ale ve svém výsledku zdařilejších pohledů na současnou společnost“. Viz OLIVA, LJUBOMÍR (1984): Režiséři – Itálie. Československý filmový ústav, Praha, str. 84 – 85.

Hodnocení: 80%

Režie: Vittorio De Sica
Hraji: Sophia Loren, Marcello Mastroianni, Tecla Scarano, Marilù Tolo, Aldo Puglisi, Pia Lindström
Itálie / Francie, 1964, 102 min

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *