Den začíná (Le Jour se lève) – Poetický realismus pomalu končí

„Muž spáchal vraždu. Zamčený, uvězněný v pokoji vzpomíná, jak se stal vrahem.“  

Pozice slepce

Díky výše citovanému předtitulku známe výchozí situaci dřív, než se k ní vůbec dostaneme. Co ale vlastně víme? Film začíná tradičně, navozením situace, která se zdá běžnou, jako kdyby se opakovala každý den ve stejnou dobu. Povoz s koňmi projíždí kolem výškové budovy. Den začíná a my se zaměříme na poslední patro oné stavby, v níž dojde k vybočení ze zajetého řádu – vraždě. Ta se odehraje za zavřenými dveřmi, z nichž se vypotácí a se schodů k nohám slepce se skácí mrtvola nám neznámého člověka. Jsme tak v pozici onoho slepého, který nemá o nic víc informací, než jsme získali my, ale stále jsme na tom lépe než spekulující dav venku, jenž hádá, jestli byl zabit slepec, nebo někdo spáchal sebevraždu. O obou hypotézách totiž víme, že jsou mylné, protože spolu se slepcem jsme byli svědkem vraždy a slyšeli jsme výstřel. V následujících minutách se dozvíme odpověď na otázku, která nás zajímá a popohání vyprávění: co se stalo za těmi zavřenými dveřmi… a proč?

film-le-jour-se-leve2

 

Práce s časem  

Z dnešního pohledu se může zdát zbytečné umístění titulku před začátek filmu Marcela Carného Den začíná, když se příběh jeví tak jednoduchý: dělník François, jenž se ukrývá ve svém bytě před policií, zabil kabaretního kouzelníka Valentina a ve vzpomínkách se vrací k okolnostem, jež ho k hrdelnímu činu dohnaly. Producenti ovšem moc dobře věděli, proč na něm trvali, když způsob vyprávění prostřednictvím flashbacků byl na konci 30. let minulého století považován za nový vyjadřovací prostředek filmové řeči.

Přechody mezi „tady a teď“ a „minulostí“ jsou ztvárněny konvenčně, za pomocí asociace s předmětem evokujícím vzpomínku a následnou prolínačkou na základě kompoziční návaznosti. V první retrospektivě pohled z okna na zalidněné noční náměstí přejde ve vylidněné ranní náměstí, jimž François jede na svém kole do práce. U druhé je spojujícím objektem šatník a u třetí dveře, jimiž vešel dovnitř Valentin a jež jsou „tady a teď“ zadělané šatníkem. Každá rekvizita, která se ve filmu objeví, má své jasné místo a slouží k propojení dvou časových rovin: medvěd z nočního stolku Françoisovy stejnojmenné milované je k vidění na jeho nočním stolku; jeho fotky na jejím zrcadle a její fotky v jeho skříni; Valentinův dar z Itálie, který má jak Clara, tak Françoise a který je nakonec vyhozen z okna.

Díky kompoziční motivovanosti prvků ve vyprávění a kompoziční návaznosti na rovině stylu se ani dobový divák nemusel ztrácet ve dvou rovinách. Práce s časem je sama o sobě zajímavá, jelikož pro větší dramatičnost dochází ke kompresi. Tu si musíme odvodit z náznaků v dialozích a z práce s rekvizitami. V prvním flashbacku se nejdřív ve dne odehraje setkání Françoise a Françoise a v další scéně v noci jsou již spolu jako pár, ale mezi tím musela uplynout delší doba, jak je patrné z pořízených fotografií na zrcadle. Zatímco v minulosti si elipsy doplníme a redukci času odvodíme ze vztahu mezi postavami, v současnosti je nutné se řídit především rekvizitami, jako jsou stolní lampa či venkovní svítilny. Rozsvícení stolní lampičky neslouží jen ke zkrácení si dlouhé chvíle, ale i k naznačení, že se schyluje k večeru (což je poté explicitně ukázáno venkovním záběrem).  

den z 1

Francois – na základě čeho si o něm vytváříme názor?  

Ve 4 „současných“ scénách a 3 flashbacích odvyprávěný snímek o svobodě, osamělosti, nevyhnutelnosti osudu a lásce nese všechny charakteristické znaky poetického realismu, jisté tendence francouzského filmu 30. a 40. let. Hlavní „hrdina“ žije na okraji společnosti – je dělníkem, který se stane zločincem – a svou poslední šanci vidí v lásce ke květinářce, ale vše končí jeho zklamáním a smrtí vlastní rukou.

Jean Gabin je svým charismatem, kterým dokáže okouzlit dámské divačky, a zároveň tělesnou konstitucí, která se hodí k muži dělnické třídy, ideálním představitelem postav francouzského realismu. Jeho Françoise můžeme vnímat mimo text samotného díla, s ohledem na Gabinovy předchozí role. Ať již je to zlodějíček ze špinavé ubytovny (Na dně), plukovník v zajateckém táboře (Velká iluze), gangster ukrývající se v jedné ze čtvrtí Alžíru (Pépé le Moko) či dezertér zamilovaný do chráněnky gangstera (Nábřeží mlh), pokaždé se jedná o postavu ocitající se v pro ni novém a nehostinném prostředí.

François je v Den začíná sice u sebe doma, v prostředí, které velice dobře zná, ale i tak je izolován – uzamčen a uvězněn ve vlastním bytě, odříznut od okolí. Žije totiž v domu vyčnívajícím nad ostatní, s reklamou na boční straně. V půdním pokoji, který lze vnímat jako neoddělitelnou součást titulní postavy, je nápaditě využit každý předmět, který buď spojuje minulost s přítomností (viz výše – medvěd, fotky, italský dárek), vyjadřuje „hrdinovy“ niterné pocity (zrcadlo – jeho roztříštěnost jako konvenční symbol rozpolcenosti) či ho chrání před policií (skříň). Až se zničením místa může dojít ke smrti (sebevraždě) Françoise.

den z 2

Na klaustrofobní atmosféře stísněného pokoje a kombinaci realistického pojetí se stylizací je patrný rukopis návrháře dekorací Alexandera Traumera, stálého Carného spolupracovníka, který se vyučil u Lazarea Meersona, dekoratéra Clairových (Pod střechami Paříže a Ať žije svoboda!) a Feyderových filmů (Hříšné ženy boomské). Práci s omezeným prostorem, i když ve větším měřítku, si Traumer vyzkoušel u Carného již v Hotel du Nord. Své dělá i hudba Maurice Jauberta, jejíž rytmické vybubnovávání v úvodu a závěru je předzvěstí a zpečetěním protagonistova osudu.

V Den začíná si představu o Françoisovi vytváříme na základě toho, jak ho vidí ostatní (a jejich náhled stvrzují flashbacky). Domovnice o něm řekne, že je slušný člověk, na což v jeho vzpomínce vidíme, jak pomůže najít cestu květinářce stejného jména, jako je to jeho, a na rozdíl od svého kolegy nepije v práci alkohol, nýbrž mléko. I informace, které prozrazují něco o ostatních, slouží ve skutečnosti k prokreslení ústřední postavy: dozvíme se, že vyrůstal v sirotčinci, zatímco tento fakt měl odkrýt něco o minulosti jeho milované.

Jediná dvojznačnost, která je s ním spojována, se týká jeho očí, jež jeho milovaná Françoise má za „jedno zářící a druhé malé smutné“, zatímco milenka Clara za „poklidné a odpočaté“. Až když ho máme za onoho životem dobitého, ale roztomilého medvídka, ke kterému ho přirovná Francois, můžeme spolu s jedním ze sousedů křičet, ať ho policie nechá být, protože je to jen obyčejný muž!

den z 3

Uvedení a odkaz

Den začíná byl uveden do kin přesně 17. června 1939 v kině Madeleine před začátkem 2. světové války, než německá vojska „stihla“ obsadit Paříž v červnu 1940 a ve Vichy na jihu Francie ustanovit pravicovou vládu. Společenské klima je ve filmu reflektováno odkazem na hrozící válku v podobě motivu se slzným plynem, kterým chtějí policisté vyštvat Françoise z bytu. Plyn byl totiž používán za první světové války a na konci 30. let byl vnímán jako symbol válečného střetnutí (masově se fasovaly plynové masky).

Tři roky po skončení německé okupace Francie byl natočen americký remake The Long Night (1947) v režii židovského emigranta ruského původu Anatole Litvaka s Henrym Fondou, Vincentem Pricem, Barbarou Bel Geddes a Ann Dvorak v hlavních rolích. (Jen poslední jmenovaná se nechala inspirovat předobrazem své postavy a přebírá gesta i dikci Arletty.) Velice věrná předělávka, jejíž některé scény jsou přímými kopiemi těch z francouzského originálu, se ale v několika ohledech liší.

Z dnešního hlediska poměrně jednoduchá vyprávěcí flashbacková struktura originálu byla nahrazena komplikovanější, ve které jsou flashbacky ve flashbacích, když Françoise/Jo vzpomíná na své setkání s Valentinem/Maximiliánem v rámci vzpomínky Françoise/Joea. Postavy byly pojaty jinak. François/Joe je výbušnější, Valentin/Maximilian není světácký svůdník a pozér, ale má tragikomický nádech a vaudevillové scény s ním mají diváka rozveselovat. S tím jsou spojeny i okázalejší herecké výkony, jež příliš staví emoce na odiv. Na místo předválečného beznadějného závěru byl ten poválečný uměle happy-endový, což u filmu noir, ve kterém má femme fatale svést hrdinu na scestí a ten má skončit špatně, překvapí.

den z4

Zatímco Den začíná (1939) byl fatalistický až existenciální, camusovsko-sartrovský, pojednávající o nezvratnosti osudu a střetu pragmatického, racionálního pohledu na věc s tím naivně romantickým, The Long Night (1947) je spíše melodrama o muži s krizí identity, který ztratil důvěru ve své okolí, aby ji v závěru znovu nalezl. Obě verze tak mají ve výsledku společné především to, že by se onen příběh mohl odehrávat kdekoli a kdykoliv, ale jak ta francouzská, tak i americká jsou neodmyslitelně spjaty s dobou a místem svého vzniku, hlavně však se sociálně-politickými okolnostmi.

Můžeme být jen rádi, že se studiu RKO, které produkovalo předělávku, nepodařilo zničit všechny kopie originálu, jak mělo v plánu. Nepřišli jsme tak o nejspíš nejlepší film Marcela Carného, právem řazený ke kánonu francouzského poetického realismu a uvedený v publikaci 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. Ve výsledku je ale jedno, jestli se ke snímku dostanete přes seznam „povinných filmů“, americký remake či prostřednictvím intertextových odkazů v Alphaville (1965) Jeana Luca-Godarda či Silent Tigger (1996) Russela Mulcahyho. I po téměř tři čtvrtě století jde o do důsledku promyšlené dílo, kterému konvencionalizace vyprávění s flashbackovou strukturou a vyznění podmíněné dobou neubralo na působivosti.

Hodnocení: 90%

Režie: Marcel Carné
Hraji: Jean Gabin, Jules Berry, Jacqueline Laurent, Arletty, Bernard Blier, Madeleine Rousset, Gabrielle Fontan, Georges Douking, Marcel Pérès, Jacques Baumer, René Génin, Léonce Corne
Francie, 1939, 93 min

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *