Alice už tu nebydlí (Alice Doesn’t Live Here Anymore) – Mistr gangsterek na civilní struně – kritika

CSFD IMDb US Recenze

Martin Scorsese je v současnosti legendou Hollywoodu a jedním z nejuctívanějších žijících režisérů. K tomu, aby se zařadil mezi ty vůbec největší postavy amerického filmu, rovnající se například Francu Caprovi nebo Eliu Kazanovi, mu donedávna chyběla jedna podstatná a velmi ceněná věc, totiž Oscar za režii. Nominován na ni byl do dnešního dne už sedmkrát, ale nominaci se mu podařilo proměnit v úspěch až na šestý pokus v roce 2006 za Skrytou identitu (The Departed). Tím byl podle mnohých alespoň částečně splacen dluh, který Akademie vůči Scorsesemu měla už od přelomového filmu jménem Taxikář (Taxi Driver, 1976). Méně se však ví o filmech, které Scorsese natočil ještě před Taxikářem. Všeobecně proslavenými jsou snad jenom Špinavé ulice (Mean Streets, 1973), avšak za pozornost rozhodně stojí i další filmy, které tento muž natočil na konci 60. a začátku 70. let. Jedním z nich je i Alice už tu nebydlí (1974).

alice1

Námět Alice už tu nebydlí se už na první pohled výrazně vymyká obvyklému Scorseseho zaměření , které,  jak známo, se obvykle týká zejména žánrů gangsterského a životopisného filmu. Alice je oproti tomu velmi civilní road movie o cestě jedné cílevědomé ženy a jejího syna za štěstím. Nepracuje se tady ani s prostředím organizovaného zločinu, ani s vyprávěním dlouhého časového úseku. A snad právě proto, že se tak vymyká z běžného režisérova schématu, je všeobecně poněkud opomíjen. Nutno říci, že neprávem. Přes zdánlivou „obyčejnost“ nemluvíme o tuctovém nebo nepovedeném filmu. Jedná se o jakousi realističtější a skeptičtější variaci na klasickou legendu o cestě za americkým snem, reflektovanou mnohokrát nejenom v kinematografii (tomuto tématu se mj. několikrát věnoval i Scorseseho vzor, již zmíněný Elia Kazan). Scorsese se scenáristou Robertem Getchellem názorně ukazují nejen to, že cesta za představou obecného štěstí je trnitá a stojí za ní nejen společnost, ale i to, že těžce překonatelné překážky si často klade i samotný člověk jdoucí za nalezením skutečného štěstí a životního naplnění – a to často aniž by o tom věděl.

Právě to je případ hlavní hrdinky Alice Hyatt (Ellen Burstyn), která v úvodu při automobilové havárii nečekaně ztratí manžela. Událost jako blesk z čistého nebe a Alice se bez varování ocitne společně s dvanáctiletým synem zcela sama, bez živitele. Že ale křivka hrdinčiných osudů nebude směřovat pouze strmě dolů, ale spíše bude velmi zubatá, nám Scorsese naznačí už v úvodní scéně, otevřeně parafrázující otevírací scénu slavného Čaroděje ze země Oz (The Wizard of Oz, 1939). Tady je nám velmi jednoduše předána zásadní vlastnost Alice, která jí nikdy nedovolí klesnout až na dno – a to nenapravitelná tvrdohlavost a možná i absence vyšší schopnosti sebereflexe. To se týká především jejího neotřesitelného přesvědčení, že je výborná zpěvačka a je schopná se v tomto prostředí prosadit. Po smrti manžela se tedy sbalí a vydává se se synem na cestu do Monterey v Kalifornii, kde chce obnovit svou zašlou kariéru barové zpěvačky. Po několika neúspěších při hledání pracovního místa ji přijme majitel jednoho baru a právě tady nalezne i vážnou známost a to mladíka Bena v podání Harveyho Keitela.

alice2

Ukáže se, že pod uhlazeným povrchem Benova jednání se skrývá velmi cholerický a vznětlivý chlapík, který nejde pro ránu daleko a to bez rozdílu pohlaví. Tento vztah se po jednom z Benových výbuchů zlosti logicky ukáže jako neperspektivní a tak Alice putuje dál, až zakotví v bistru jako servírka. Zde potká zdánlivě dokonalého chlapíka Davida (Kris Kristofferson). Ten jakoby byl ztělesněním všech obvyklých propriet, které obvykle muži snů v amerických filmech mívají – je to kovboj s nenuceným charismatem, má velkou farmu a je smutný, jelikož ho opustila žena. Po Davidově naléhání mu Alice podlehne a zdá se že vše spěje ke šťastnému konci, objeví se však rozpory mezi ním a Aliciiným synem, jehož David shledá jako rozmazleného a neposlušného. Tyto problémy zapříčíní, že se Alice rozhodne i tuto známost ukončit. Ve finální scéně v bistru ale proběhne usmíření, když jí David oznámí, že ji vezme do vysněného Monterey. Následný potlesk osazenstva bistra, srdečně oceňující proběhlé udobření, se zdá na první pohled jako příliš kýčovité zakončení, poté ale následuje ještě jedna scéna, o poznání tlumenější a přitom působivá a přesně uzavírající celý dramatický oblouk. Matka se synem diskutuje o o nijak zvlášť podstatných věcech, kamera sleduje jejich pohyb po ulici až se zastaví na velkém celku, v něm je nepřehlédnutelný nápis Monterey a pod nápisem postavy Alice a jejího syna. Alice došla svého cíle.

Přestože se jedná o teprve čtvrtý Scorseseho celovečerní film, jeho filmařská vyzrálost je nepřehlédnutelná.  Už tady často pracuje s dlouhými jízdami kamery v kombinaci s rytmickou podkladovou hudbou, ve scéně prvního pěveckého vystoupení Alice kamera objede několikrát kolem klavíru a v jiných scénách vidíme několik typických sledovacích záběrů. I přes nezvyklost námětu v jeho filmografii je jistá jedna věc  – Scorseseho tady bezpečně poznáme a potěšitelný je i fakt, že tento tvůrce umí sugestivně vyprávět nejenom ostré gangsterské filmy nebo epické životopisy, ale je výborný i v jemnější a civilnější poloze, kterou představuje právě Alice už tu nebydlí.

Hodnoceni: 80%

Režie: Martin Scorsese
Scénář: Robert Getchell
Kamera: Kent L. Wakeford
Hrají: Ellen Burstyn, Alfred Lutter III, Kris Kristofferson, Harvey Keitel, Diane Ladd, Billy Green Bush, Vic Tayback, Jodie Foster, Lelia Goldoni, Laura Dern
USA, 1974, 112 min

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *