CZ premiéra: 22. 1. 2009
Člověk má prý tendence si pamatovat to dobré. Nepříjemné vzpomínky paměť vymítá snadněji. Nebo je úplně pozmění, aby vědomí zbytečně nestresovaly. Arimu Folmanovi, režisérovi a zároveň hlavnímu hrdinovi filmu Valčík s Bašírem tento obranný mechanismus funguje dobře. Léto roku 1982 strávil jako voják v Libanonské válce. Když spřátelená armáda masakrovala stovky Palestinců v táborech Sabra a Šatíla, byl sto metrů odtud. Nepamatuje si nic.
Že mu paměť vymazala z hlavy všechny vzpomínky z války, až na jednu, které nerozumí, Ari zjišťuje při setkání se svým kamarádem, kterého ztráta paměti netrápí. Naopak. Dvacet let po posledním výstřelu v Libanonu se mu zdají noční můry, ve kterých má na sobě oblečenou vojenskou uniformu z té samé války. Setkání s ním Ariho znervózní. Co všechno si vlastně nepamatuje? A co znamená jediný snový obraz, který se mu znovu a znovu vybavuje? Jediné, co ví, je, že pochází ze dne, kdy se v Sabře a Šatíle odehrály oba masakry. Aby to zjistil, odjíždí za kamarádem, který byl tehdy s ním.
Nakonec nenavštíví jen jednoho přítele, ale asi desítku lidí. Kamarády z vojny, současné kamarády, psycholožku, nakonec i válečného reportéra a svědky masakrů. Každého z nich nechává vyprávět a vytvořit tak jeden dílek do skládačky, kterou později nazve Valčík s Bašírem. K divákovi se dílky dostávají v chronologickém pořadí a každý z nich je o něco děsivější, než ten předchozí. Vyprávění ostatních pomáhá Arimu vybavit si své vlastní vzpomínky, až se postupně rozpomíná i na ten obraz, který mu nejde z hlavy. Skládanka je kompletní. Věřím, že mnoho lidí by bylo raději, kdyby si nevzpomněli.
Každý alespoň přibližně ví, co se na Blízkém Východě děje. Každý ví, že série konfliktů a válek na tomto území trvá na dnešní dobu už neuvěřitelně dlouho. (Více než jedno století.) Přetočme hodinové ručičky o sedmadvacet let nazpátek. Do doby, na kterou se Ari snaží rozpomenout. Je červen 1982 a Izrael napadá jižní Libanon. Už poněkolikáté za posledních léta. Mstí se za ostřelování svého území, které má na svědomí Organizace pro osvobození Palestiny, toho času usídlená v Bejrútu. V této akci má podporu libanonských křesťanů. V zemi jich je asi pětatřicet procent a s muslimským obyvatelstvem nemají nejlepší vztahy. Izraelský plán oslabit nebo vytlačit palestinské jednotky ze země je i jejich plán. Poté chtějí prostřednictvím prezidenta Bašira Džamáíla s Izraelem podepsat mír. Jejich spojeným jednotkám se daří dobře, vyhánějí Palestince z jižních oblastí, jsou odhodlaní je vyhnat úplně. Čtrnáctého září však v centrále libanonské strany Kata’ib vybuchuje puma a zabíjí Bašira Džamáíla, hrdinu a idola libanonských křesťanů. Druhý den na to Izraelci vpouští své spřátelené křesťanské vojáky do uprchlických táborů Sabra a Šatíla. Prý se v nich skrývají palestinští vojáci. Dva dny dělají slepé a hluché, zatímco uvnitř křesťané postupně vraždí. Nejméně sedm set lidí.
„Prostě nám to nedošlo..,“ vzpomínají zdrcení Izraelci ve Folmanově kresleném polodokumentu, „zevnitř se ozývaly výstřely a celou noc jezdily ven a zase dovnitř náklaďáky. Nás by ale nikdy nenapadlo, že uvnitř probíhá masakr.“
Exponovat krutost a absurdnost války není to jediné, co se Arimu Folmanovi v jeho posledním filmu povedlo. Ostatně s tím by dnes už jen tak neuspěl, nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film by si nejspíš vyslechl někdo uplně jiný. Folman příběh zajímavě zarámoval zamýšlením se nad mechanismy paměti, místo aby sebe a své známé postavil před kameru, nechal je nakreslit a emoce, které z vás jejich příběhy vytáhnou, zintenzivnil soundtrackem, o který se postaral německo-anglický skladatel moderní klasické a elektronické hudby Max Richter.
Skladby samotného Richtera doprovází zejména povedené snové sekvence, které film tlačí až k hranicím magického realismu, některé scény podkreslují řvavé písničky izraelských kapel, k tomuto účelu dobře vybrané. Animace Folmanovi pomáhají dokonale navodit atmosféru, jakou potřebuje. Grotesknost v absurdních historkách z bitev, mystično, pokud se vyprávění přelije z reality do snu. V tandemu s hudbou obrázky fungují dokonale, Folman diváka napne, udiví i okouzlí mnohem snadněji, než by se mu to mohlo povést s živými herci a reálným prostředím.
Reálie z doby První Libanonské války znát netřeba. Její obrázek se k vám dostane prostřednictvím zkušeností jejich přímých účastníků. Jejich historky a příběhy jsou dokonale vypointované a většinou vystihují povahy svých vypravěčů, které jsme schopni odhadnout díky tomu, že vidíme, čím se po válce stali, jak se chovají a jak o sobě smýšlejí. Bojácný kluk, který ví o své neschopnosti chovat se hrdinsky. Cítí se vinný za smrt lidí, kterým nedokázal pomoct. Vítěz matematických a fyzikálních olympiád. Přihlásil se do války dobrovolně, aby ukázal, že je chlap. Drobný obrýlený voják, kterého posílají napřed, aby postřílel alespoň psy. Na člověka by vystřelit neuměl.
Forma kvazidokumentu, kterou Folman zvolil zřejmě proto, že je sám především dokumentárním režisérem, Valčíku prospívá. Člověka v jeden moment zcela absorbuje příběh některého z protagonistů, koupe se v emocích a dojmech, aby ho následující scéna, kdy hrdinu minipříběhu vidí v jeho obývacím pokoji, vytáhla zpět do reality a donutila se na jeho peripetii podívat racionálně a s odstupem. Valčík s Bašírem nelze obviňovat z laciného útočení na city. Závěrečná tečka, která nás z animovaného světa vhodí zpět do toho našeho ještě před tím, než spatříme titulky, je mrazivá, působivá a donutí vás v sedačce sedět notnou chvíli, než bude možné se zvednout a odejít. Leckomu však může připadat zbytečná a vyděračská.
Těžko Folmanovi něco vyčítat. Valčík s Bašírem je jedním z nejlepším filmů posledního roku. Jeden z těch filmů, kterým stačí sekunda, aby vás okamžitě vtáhly a další dvě, abyste věděli, že z kina budete možná odcházet s otevřenou pusou. Dokonalá forma, závažný, dobře zpracovaný obsah. Bašir není žaádný polotovar, jehož chuť do druhého dne zapomenete. Bašir je povedená, uleželá specialita.
Režie: Ari Folman
Izrael / Německo / Francie, 2008, 90 min