CZ premiéra: 11. 6. 2009

Ital Luca žije v Praze, je „žádaný dýdžej“ a zároveň učí na dětské hudební škole, kde se věnuje hlavně zamlklým talentovaným dětem. Jo, a taky miluje Kláru. Jenže začne žárlit, a to ho dovede do kanceláře soukromého detektiva Denise. Ten Kláru nejprve pouze sleduje, ale potom…. Ne, víc opravdu nemohu prozradit. Jinak bych totiž musela citovat závěrečné titulky. Upozorňuji ale, že rozhodně neodtajňuji nic víc, než oficiální trailer. Pokud jste ho viděli, ušetřili jste si hodinu a půl času, a přitom víte všechno. I že je to děsně nadabované.

Román Případ nevěrné Kláry Michala Viewegha z roku 2003 není nijak zvlášť exkluzivním materiálem ke zfilmování. Téma žárlivosti je ohrané, tzv. „zvraty“ jsou očekávané a to zajímavé, co kniha nabízí, je spjato s literární formou. Střídají se dvě hlediska vyprávění, objevuje se tu vložená povídka a především: Žárlivcem, který nechává sledovat svou partnerku, je „nejúspěšnější český spisovatel“. Ten zároveň s pátráním po Klářině nevěře píše o své situaci knihu, takže nás v průběhu čtení napadá: Čteme vlastně „původní příběh“, nebo se jedná o pokroucenou realitu skrz prizma spisovatele? (Tedy vlastně o fikci ve fikci.) A samozřejmě také vyvstává otázka, nakolik do postavy spisovatele Viewegh promítá sám sebe.

Na druhou stranu právě s některými z těchto prvků si režisér a scénárista Roberto Faenza mohl pohrát, aby klasické téma ozvláštnil. Jenže už po pár minutách filmu je zřejmé, že tvůrci se rozhodli jít zcela jinou cestou. Natočit se to asi mělo hlavně levně a rychle, přičemž rychlost se projevila už při psaní scénáře, který Faenza pravděpodobně spíchnul vždycky při cestě na plac v autobusu. Nejvíc se mu evidentně nechtělo piplat s dialogy, jejichž škrobenou dutost ještě umocňuje český dabing. Přitom právě rozhovory jsou hnací silou knihy. Tím, že ve filmu utrpěly, pak například není ani jasné, proč Denis s žárlivým Lucou sympatizuje, a většina postav kvůli nim zploštěla do podivných figurek, které si nevyslouží soucit ani pochopení.

Všechno, co se ve filmu odehrává, nevybočuje z přímky: Luca žárlí – Klára je sexy – Denis neví, co chce, a chová se jako pomatenec. Přitom nejde moc vysledovat, proč jednotlivé postavy jednají, tak jak jednají. Naopak jasné je, že když začne hrát malý kluk v dešti na tahací harmoniku, jsme svědky velice melancholického výjevu, ať už se, ksakru, vztahuje, k čemu chce. 

Na čem vlastně chtěli italští tvůrci Kláru postavit? Téma vyčpělé, filmové prostředky úrovně televizního filmu, postavy bez zjevných motivů… Že by to všechno chtěli divákovi vynahradit erotikou? Jenže i ty zhruba tři scény se sexem postrádají vnitřní napětí a stejně jako všechna odhalená ňadra a klíny filmem prostě proběhnou, aniž by mu dodaly jakýkoli šmrnc. 

Jedinou dobrou zprávou je, že hlavní mužské postavy nejsou zřejmě vůbec špatní herci a Claudio Santamaria (Luca) se dokonce do role opravdu hodí. Bohužel ani on, ani Ian Glen (Denis) nemají nejmenší šanci, aby mohli předvést cokoli kromě toporných frází.

Z Případu nevěrné Kláry si přes to všechno nejspíš neukoušete nehty nudou, ani nepropadnete touze hodit si po režisérovi rajčetem. Jen existuje minimálně tisíc lepších způsobů, jak zabít čas.

Autor: Tereza Domínová

20%

Režie: Roberto Faenza
Hrají: Laura Chiatti, Ian Glen, Claudio Santamaria, Miroslav Šimůnek, Pavlína Němcová, Anna Geislerová
Itálie/Česko, 2009, 92 min