CZ premiéra: 27. 5. 2010

Příběh obézní černošky Claireece „Precious“ Jones, která jen s obtížemi kráčí po své životní cestě. Žije s matkou, pro kterou znamená pouze možnost pobírat sociální dávky a z jejíž strany se jí dostává pouze psychického i fyzického ponižování a týrání. Chodí do školy, aniž se kdo pozastavuje nad tím, že prakticky neumí číst ani psát. A k dovršení všeho přišla podruhé do jiného stavu, přičemž stejně jako v předchozím případě je za to zodpovědný její otec.

Záblesk naděje přichází v podobě speciální školy pro děti z podobně neutěšených poměrů, místa, kde existuje možnost změnit svůj život od základu. A Claireece je pevně odhodlána tuto šanci využít a vybojovat si svoje místo na slunci.

Z výše uvedeného vyplývá, že na diváka čeká velmi silný příběh ze života, vyprávějící životní osud, který si nejspíš neodkážeme vybavit ani v nejhorších nočních můrách. Film má podařenou atmosféru absolutního zmaru a deprese, umocněné zasazením do Harlemu osmdesátých let, místa, které samo o sobě působí děsivým dojmem. Nejedná se o nijak příjemný, ale v některých pasážích skutečně nevšední zážitek, po němž si začnete vážit takřka všeho, co máte běžně k dispozici. Třeba možnosti se každý den najít bez toho, aniž byste museli jídlo ukrást.

Některé scény mají na diváka skutečně hluboký dopad, o což se starají především výborně zahrané, a velmi realistické postavy. Platí to jak o hlavní hrdince, které od začátku držíte palce při její snaze překonat všechny možné překážky, a se kterou se radujete při jakkoliv malé a nepatrné chvilce štěstí, tak o její matce, která tu slouží jako ukázka snad všeho špatného, co se může v člověku skrývat. Po stránce herecké se tomuto filmu nedá, podobně jako v případě výše zmíněné atmosféry, vytknout absolutně nic.

Vedle skutečně silných scén, u nichž napjatě čekáte jak všechno dopadne, se tu však objevuje i spousta pasáží, které zbytečně brzdí děj a způsobují jistou rozvleklost, která rozptyluje divákovu pozornost a spíš než příběh na plátně ho podvědomě nutí dívat se na hodinky, kolik že času ještě zbývá do konce. Platí to především pro některé ze snových scén či představ, kterými se hlavní hrdinka zaobírá. Jde sice o takřka jediná místa, kdy neupadáte do deprese, nicméně čeho je někdy moc, toho je příliš.

Ony scény totiž příběh nijak neposunují a místy působí absolutně zbytečně. Nemůžu jim upřít dobrou technickou realizaci, ale dle mého názoru by film dokázal naprosto stejně, a dost možná kompaktněji, i bez nich.

Druhý větší problém pak vidím v samotném námětu. Ano, mělo to být drsné, beznadějné a kruté, ale občas se člověk nemůže zbavit dojmu, že film se snaží plně využít současného smýšlení a názorů, a velmi jasně a bez příkras si říká o nejrůznější ocenění a výborná hodnocení prostě proto, že humanismus a tolerance se v dnešní době nosí.

Člověk, kterému by se nezamlouval příběh dívky tmavé pleti, která je negramotná, obézní, těhotná se svým otcem, a bůhvíco ještě, může být snadno označen za cynického rasistu. A málokdo si nechá takovou nálepku nasadit dobrovolně. Snímek je dobře natočený a zahraný, ale zároveň možná až moc účelový, snažící se těžit z aktuálních názorů.

Nechci ho nijak zatracovat, řada scén skutečně stojí díky svým kvalitám za vidění, nicméně někdy mezi těmito okamžiky se skrývá až moc nápadná agitka, a celkem průhledný pokus zaujmout diváka přesně tím, co je v současnosti v kurzu. Což je velká škoda, nicméně i navzdory tomuto faktu si snímek své obdivovatele a skalní zastánce najde. Má totiž potenciál zaujmout svým líčením obyčejného příběhu z těžkého života zaujmout široké spektrum diváku, tedy nejspíš kromě těch, kteří i v pracovní době nosí na hlavě bílou kápi a po nocích zapalují dřevěné kříže.

60%

Režie: Lee Daniels
Hrají: Gabourey Sidibe, Mo’Nique, Paula Patton, Mariah Carey, Lenny Kravitz, Sherri Shepherd, Daniela Lavender
USA, 2009, 109 minut