CZ Premiéra: 5.4. 2012

Tvůrci nepříliš povedeného pokračování ujeté komedie Zahulíme, uvidíme, Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg, se vrhli na pokračování teenagerské série Prci, prci, prcičky o tom, jak se stará parta z původní trilogie shledá se všemi svými bývalými spolužáky na školním srazu po deseti letech. (Opravdu se objeví úplně všichni, včetně Jimova táty a Stiflerovy mámy, i když v pár případech jde jen o camea.) Zcela přitom ignorovali fakt, že existují také díly 4, 5, 6 a 7, které ale měly s původními třemi filmy pramálo společného (resp. vůbec nic), a tento nový film je proto přímým pokračováním třetího dílu. A výsledek je ten, že Školní sraz je NEJLEPŠÍ teenagerskou komedií od prvních Prciček! (Když tedy odhlédneme od vynikajících Superbad, ti byli přeci jen ještě o trošičku lepší.)

Především je osvěžující, že úroveň humoru se vrací stejně jako nám známí hrdinové do starých kolejí. Upřímně přiznávám, že jsem se už dlouho v kině tolik nezasmál nahlas (naposledy snad u Tropické bouře) a že jsem už dlouho necítil tak silnou nostalgii k něčemu, co mám rád. Tím pádem je klíčové, jestli jste viděli první Prcičky, protože ty jsou tu často citované, mnohé vtipy se tu v určitých momentech opakují (hrdinové nostalgicky vzpomínají na konkrétní situace) a ty nejlepší gagy následně těží se souvislostí a ze vztahů, které panují mezi postavami. Jinak nejrůznějšími gagy je film skutečně narvaný, drtivá většina jich funguje tak, jak má, nikdy nejsou trapné (což je v poslední době v tomto žánru opravdu vzácnost) a jejich timing i pointy jsou perfektní. Hrdinové si dělají legraci sami ze sebe, myslí to upřímně a jde jim to.

Film přitom nemá nic, co by se dalo nazývat dějem. Skládá se pouze z více či méně konzistentních scének, které pojí události asi čtyř dnů, přičemž se každou noc kalí. Během mnoha šťastných shledání dojde na dávné lásky, na dávné křivdy a tak. Přitom je důležité upozornit, že většina hrdinů má už zajetý vlastní život a vlastní kariéru a někteří dokonce vlastní rodinu, jako třeba Jim s Michelle (Jason Biggs a Alyson Hannigan). A hlavně to jsou už třicátníci/třicátnice. Už jim nejde o zasunutí (kromě Stiflera), ale o úplně jiné hodnoty. Vyrovnávají se s věkem a se starostmi ohledně vztahů a zaměstnání. Tím se dost rozšiřuje i cílová divácká skupina, protože kromě současných teenagerů si Prcičky vychutnají i ti, kteří na nich ujížděli už v roce 1999 a možná i starší obecenstvo. Nejedná se o hlupoučkou snůšku vtípků, ale o dojemné, upřímné a opravdově lidské příběhy uvěřitelných postav, které si v průběhu filmu procházejí zásadním vývojem.

Zatímco v trojce s podtitulem Svatba byl největším tahounem pošuk Stifler (Seann William Scott), tady jsou tahouni opět všichni. Nejenže hláškují jak o život, ale předvádí i kvalitní herecké výkony a evidentně se přitom dobře baví. Všechny postavy jsou navíc výborně napsané, a to včetně epizodních figurek. V žádném případě se nejedná o karikatury nebo nějaká nemyslící paka, právě naopak jde o lidi, jimž podobných byste pravděpodobně ve vlastním okolí našli hned několik. Přitom platí všechny klady i zápory, které platily už u prvního dílu, včetně faktu, že snímek se rozhodně neodehrává v reálném světě, ale v čase a prostoru, kdy kocovina mizí rychleji a kde neexistují průměrná děvčata.

Za jediné výtky lze považovat fakt, že občas se některý z hrdinů zachová jako až moc velký vůl, že některé seriózní momenty ve filmu nefungují, jak by měly, a že mnohé z postav, na které se pravděpodobně budete těšit, se objeví třeba opravdu až na konci a jenom na chviličku. To je ale k záporům všechno. Je vidět, že oba režiséři jsou fanoušci série a dali si záležet i na detailech, jako je povědomé snímání známých lokací a výběr skladeb na soundtracku. Film Prci, prci, prcičky: Školní sraz je obrovským překvapením a zárukou dobré zábavy.