CZ premiéra: 5. 2. 2009
„Když v roce 1918 otevírali nádraží, byla to velká sláva. Najali žesťovou kapelu a toho nejlepšího hodináře ve městě, aby sestrojil velkolepé hodiny, které měly viset v hlavní hale. Nejen celé město a okolí, ale i sám Teddy Roosvelt se na ně přišel podívat. Ale když slavný hodinář sundal z ciferníku bílou plachtu, lidé byli zaražení. ´Vždyť jdou pozpátku!´ ozval se nespokojený výkřik.“ V ten stejný den se narodil Benjamin Button.
Podivuhodný případ muže, který se narodil jako stařec a postupně mládl, začíná téměř magicky. Věřím, že spousta z těch, kteří Buttona už viděli (na menších obrazovkách, ale za to o měsíc dřív, než ostatní, kteří půjdou do kina nejdříve 5.února) měli v úvodu filmu pocit, že začíná jeden z filmů, které si později zapíšou do kolonky „nejoblíbenější.“ Mně osobně ten pocit přešel.
Benjamin Button (Brad Pitt), měl už první den svého života kůži svraštělou jako zmačkaný papír a v kloubech silnou artritidu. Vyrůstal kde jinde než ve starobinci, kam ho, aniž by tušil kde vlastně neobyčejně ošklivé batole nechává, odložil jeho vystrašený otec. Jeho pravá matka umřela při porodu, rázná ošetřovatelka Queenie (výborná Taraji P. Henson) ji však Benjaminovi vynahradila. („Ošklivej jsi jak hrůza, ale pořád jsi boží tvor.“) A nejenom díky ní bylo dětství bělovlasého staříka, kterému vlastně „bylo sedm, ale vypadal starší,“ šťastné. Setkával se s lidmi, kteří v životě leckde byli, leccos viděli a měli co vyprávět. A jednoho úplně obyčejného dne uviděl na zahradě starobince dívku svého života. Daisy. (Cate Blanchett.) Hned věděl, že je to ona. Přijela navštívit svoji babičku a na rozdíl od Benjamina vypadala přesně na svůj věk.
Zpočátku plyne Benjaminův příběh lehce, je vtipný a plný pitoreskních epizodek. Benjamin postupně mládne, odchází z domova „na zkušenou“, na nějakou dobu se stane námořníkem, v Rusku se zamiluje do ženy britského ministra a znovu a znovu se setkává a zase loučí se svou Daisy. Zatímco Benjamin mládne, Daisy stárne. Když se vprostřed života potkají téměř stejně staří, koupí si společný dům a začnou nejšťastnější etapu ve svých životech. Divák však ve stejné fázi začíná poněkud umdlévat.
Řetěz epizod postupně ztrácí vtip a čím dál tím častěji servíruje prostřednictvím replik lehce bizarní směsice postaviček životní moudra, která vyznívají poněkud banálně. Stejně jako Forrest Gump se Podivuhodný příběh Benjamina Buttona, pod kterým je podepsaný ten samý scénárista (Eric Roth), snaží divákovi podsunout humanistické poselství a oslavit život člověka, který přes všechny překážky a nestálost života díky pokoře a neoddávání se sebelítosti prožije plný a pestrý život. „Moje máma mi vždycky říkala: „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“, vyprávěl před čtrnácti lety lety Gump. Benjaminova náhradní máma říká: „Nikdy nevíš, co ti život přinese.“ V porovnání s vtipnějším a historii reflektujícím Gumpem Buttonův životní příběh působí stejně jako průpovídka Buttonovy mámy proti té Forrestově trochu pateticky a méně nápaditě.
Podobně mdlý dojem vzbuzuje ve srovnání s Big Fish, dalším snímkem o neobyčejném „mládenci“, jehož cesta se proplétá s osudy nejrůznejších figur a figurek. Ten jej na celé čáře poráží osobitostí, vlastní všem filmům Tima Burtona.
K Buttonově příběhu je i přes jeho lehkou banálnost třeba si do kina přibalit balíček kapesníků navíc, aby měl člověk do čeho ronit slzy. Od samého počátku je jasné, že Benjamin to bude mít celý život o mnoho těžší než ostatní („Všechny, co milujete, uvidíte umírat dřív než vy sám.“), a s milovanou Daisy bude moci strávit jen několik šťastných let. Člověk se ale neubrání pocitu, že i přesto, že brečí jako želva, za to tenhle příběh tak úplně nestojí.
Se smrtí se Benjamin skutečně setkává často. I Daisy vidíme hned v úvodní scéně na smrtelné posteli v neworleanské nemocnici. Celý příběh je retrospektivní vyprávění, které Daisy předčítá z Benjaminova deníku její už dospělá dcera (Julia Ormond.) Tento způsob rámování příběhu filmu mnoho neprospívá. Stařenka Daisy zabořená v polštáři ze sebe neustále vydává vysílené chrčení, dcera má dojatě uslzené oči, k tomu jsou sekvence z nemocnice neustále přerušované hlášením sestřiček o blížícím se hurikánu Katrina. Z obyvatel USA zmínka o živlu pravděpodobně doluje další emoce, pro příběh Benjamina Buttona, ale Katrina moc podstatná není.
Po formální stránce je poslední film režiséra Davida Finchera naopak velmi dobrý. Kvalita obrazu se snaží odpovídat době, o které film zrovna vypráví, v sekvencích z roku 1918 je obraz schválně zrnitý a zahnědlý; jak čas plyne, obraz se lepší. Make-upoví eskamotéři odvedli skvělou práci, Brad Pitt i Cate Blanchett mládnou a stárnou velmi důstojně. Pochválit je třeba i tvůrce triků. Samotný Brad Pitt se ve filmu objeví až po padesáti dvou minutách, předtím se na plátně prohání jenom jeho obličej digitálně namontovaný na cizí tělo. K dokonalosti podobné triky zatím nedošly, malý děda se skroucenýma nohama a obličejem nejvíc sexy muže planety však kupodivu nijak rušivě nepůsobí.
Fincher si takovýhle člověčí film střihl poprvé, nejvíce je známý jako režisér velmi temných snímků jako Klub rváčů, Vetřelec³ nebo Zodiac. Původně se plánovalo, že by Buttona natočil Steven Spielberg, v tom případě by měl hlavní roli jistou Tom Cruise. Poté se zase počítalo s Johnem Travoltou. Nakonec role připadla Bradu Pittovi, který se za ni vysloužil nominaci na Zlatý globus. Jeho výkon je příjemně uměřený, bez snahy nad ostatními vyčnívat. Zcela v duchu postavy Buttona, věčného posluchače, který svůj příběh vypráví prostřednictvím vzpomínání na jiné.
Benjamin Button je původně postava F. S. Fitzgeralda (Velký Gatsby, Něžná je noc). Amerického spisovatele k napsání krátké povídky o podivném muži údajně inspirovala poznámka kolegy Marka Twaina. Život je prý nespravedlivý v tom, že to nejlepší člověka čeká na začátku a na konci už přichází jenom to špatné. Ironicky je na tom Fincherův film úplně stejně jako člověk, žijící onen „nespravedlivý“ život. Na začátku veselý, kouzelný, uprostřed tak trochu nudný, a na konci těžkopádný a bezzubý.