Paříž 36 (Paris 36) – recenze

CZ premiéra: 30. 4. 2009

p11V Paříži druhé poloviny třicátých let se odehrává melodramatický příběh tří přátel, snažících se oživit slávu dávno zapomenutého a zchátralého kabaretu Chansonie, v němž kdysi pracovali. V cestě jim stojí zákeřný podnikatel, nacistická partaj a lidská bezpáteřnost.

Na první pohled zaujme Paříž 36 výtvarnou stylizací. Prosluněnost a barevnost pařížských ulic vyvolává matnou vzpomínku na Amélii z Montmartru (třebaže jejích kvalit nedosahuje). Navíc některé scény připomínají výjevy z divadelních prken, takže duch kabaretu nás neopouští, ani když kamera opustí kabaret. Vizuální stránka je podkreslena líbivou hudbou, hranou na tahací harmoniku.

Všechny tři postavy odrážejí různé postoje k tehdejší době – mladý radikál Milou se snaží o revoluci proti kapitalistickým vykořisťovatelům a každou chvíli někoho vyzývá ke stávce. Komik a imitátor Jacky podléhá vlivu nacistů a sabotuje snahu svých přátel. A kulisák Pigoil, hlavní hrdina snímku, se snaží pouze udržet milovaný kabaret, aby nepřišel o svého malého synka. Všichni tři ale reprezentují pracující třídu, snažící se udržet při životě jak jen může. Právě v tom jim má pomoct vzkříšení Chansonie. Kabaretní klub představuje naplnění jejich nadějí a snů, kterého se snaží dosáhnout navzdory tvrdým praktikám nacistického továrníka Galapiata. Mezi světy chudých Pařížanů a bohatého grázla tvoří Chansonia území nikoho, jež chtějí obě strany dobýt v touze po převaze.

p2Pozoruhodný je kontrast pařížských dělníků a chladnokrevného boháče, který jako by byl opsán z Příručky malého levičáka – chudý člověk=dobrosrdečný, usměvavý, poctivý, zatímco boháč=zlý, chladnokrevný, násilnický, chlípný a zásadně bez úsměvu. Nepříjemný dojem politického podtextu podtrhuje fakt, že jeden z hlavních hrdinů je sympatický mladý komunista. Na levičáckou agitku tvůrci nabalili spoustu motivů, od naivní romance, přes otco-synovské melodrama, až po plytký příběh o hodnotě skutečného přátelství. Dějové linie se splétají postupně, stejně tak přibývá i zvratů. A vždy, když se zdá, že ty zápletky, obraty a dějové linky by už mohly stačit, objeví se nějaká další. Přestože by se dalo čekat nějaké závěrečné propojení, každá z linií vrcholí sólově a čekání, jak se která situace vyvine je stále otravnější. Časem se vnucuje úvaha, že tvůrci je ani ukončit nechtějí, snaží se jen z diváků ždímat emoce. Na několika místech se jim to skutečně daří. Kromě již zmíněné hudby k tomu přispívají i slušné herecké výkony Gérarda Jugnota v hlavní roli nešťastného Pigoila a Pierra Richarda v roli agorafobického pana Rádia. Třebaže se díky několika sympatickým postavám katarzi nevyhneme, nejsilnějším a nejpozitivnějším zážitkem filmu je začátek závěrečných titulků.

40%

Scénář a režie: Christophe Barratier
Hrají: Gérard Jugnot (Pigoil),Clovis Cornillac (Milou), Kad Merad (Jacky), Nora Arnezeder (Douce), Pierre Richard (pan Rádio), Bernard-Pierre Donnadieu (Galapiat), Maxence Perrin (Jojo)
Francie / Německo / Česko, 120 minut, SPI

2 Komentáře na článek “Paříž 36 (Paris 36) – recenze”

  1. loreal napsal:

    je ten film az tak spatny? ukazky vypadali skvele :-(

  2. Filip napsal:

    Ano, opravdu je tak špatný. Kdyby byl o něco lepší, napsal bych, že je o něco lepší:)

Diskuse ke článku