CZ premiéra: 21. 5. 2009

Pes je šedivý střapatý oříšek, něco mezi Dášeňkou a chlupatým ohařem. Muž se jmenuje Charles. Je starý a kromě svého psa už nic jiného nemá. Kdyby jej nehrál legendární Jean-Paul Belmondo, jeho příběh by se pravděpodobně do českých kin vůbec nedostal. Je patetický a klišovitý až hrůza.

Belmondo se kvůli Muži a psovi vrátil před kameru po osmi letech. V roce 2001 prodělal mrtvici, ochrnul na polovinu těla a ztratil řeč. Dnes opět chodí a mluví (rok po mrtvici se dokonce oženil a narodilo se mu dítě) i když některé pohyby mu dělají problémy. V roli Charlese jeho poněkud těžkopádná chůze pomáhá dotvářet dojem unaveného, zlomeného člověka. Poprvé ho vidíme ve městě na demonstraci, v kontrastu s ostatními mladšími a bojovnějšími důchodci je ještě zřetelnější Charlesova rezignovanost. Na demonstraci mu rozbijí hlavu a když se po pár dnech vrací z nemocnice, jeho pokoj už není jeho.

Jeanne (Julika Jenkins), vdova po jeho kamarádovi z námořnictva, která Charlese nechala ve svém obrovském domě bydlet v pokojíku pro služebnictvo, ho vyhání. Chce se znovu vdát a Charlese, ke kterému zřejmě dřív necítila jen soucit, už v domě nechce. Starý pán musí jít.

Přes všechen respekt k režisérovi, který si vybral těžké téma stárnutí a odcházení ze života, a přes všechen respekt k Jeanu-Paulovi, první polovina tohoto filmu je na odchod z kina. Ve druhé polovině si člověk říká, že když už vydržel tu první, tak se aspoň podívá, jak to dopadne. Na plátně před ním se odehrává neobyčejně patetické a klišovité drama, plné dlouhých detailů na obličeje hrdinů, dojemné hudby a mnohokrát provařených symbolů. Člověk cítí Charlesovu únavu, těžkdopádnost a beznaděj, zároveň se však nemůže ubránit pocitu příšerné banálnosti, prvoplánovosti.

Zachmuřená vdova hraje tklivé melodie na klavír, záběry na ni střídají záběry na Charlesovu vrásčitou tvář. Jeanne už ho nechce vidět. Bude sám. Kromě psa mu dělá společnost jen mladá služebná Leila, která má své vlastní trápení, společně vedou bezzubé rozhovory, v nichž se repliky střídaly ve velmi pomalém tempu se záběry na jejich rezignované výrazy.

Charles z Jeannina domu nemá kam odejít. Od ostatních bezdomovců na ulici se liší jen tím, že jeho kabát je ještě čistý a hezký a jeho pes voní šamponem. Je hrdý na to, aby žebral, ale zároveň příliš lhostejný k životu, než aby se snažil vrátit zpátky mezi ostatní. A tak se nějakou dobup protlouká po pařížských ulicích a směřuje ke svému konci.

Film Francise Hustera (herec, režijně debutoval ne příliš povedeným televizním filmem) je obsahově podobný slavnému Umbertu D., italskému neorealistickému filmu z roku 1952. Bývalý úředník Uberto D. však doplácí na nedostatečnou sociální síť, jeho příběh je společenskou kritikou poválečné Itálie, neschopné a neochotné postarat se o starého penzistu. V případě Charlese však nejde o peníze, pro francouzského důchodce v roce 2009 by se azyl pravděpodobně snadno našel, možná by stačilo jen aby stařec požádal o pomoc někoho ze svých známých. Je škoda, že z mrazivého příběhu člověka, který se rozhodl o svoji záchranu neusilovat vznikl nudný kýč, který si bude do své filmografie muset připisovat zrovna Jean-Paul Belmondo.

Čas strávený se starým pánem a jeho psíkem, který „jediný jej má rád a chodí s ním na procházky“ je ztracený čas.

Francouzská ikona, která byla Michelem Poiccardem, policajtem-rošťákem či Bob Saint-Clarem být na závěr kariéry Charlesem určitě nepotřebovala.

Režie: Francis Huster
Hrají: Max von Sydow, Tchéky Karyo, Jean-Paul Belmondo, Jean Dujardin, Micheline Presle, Charles Aznavour, Anthony Delon, José Garcia, Aurélien Wiik, Jean – Pierre Marielle, Françoise Fabian, Francis Huster, Maurice Barthélémy, Pierre Mondy, Julika Jenkins
Francie / Itálie, 2009, 94 min