CZ premiéra: 11. 3. 2010

Snímek, který sesadil Avatara. Tedy alespoň v žebříčku návštěvnosti amerických kin. Zaslouženě, nebo jen proto, že přišel ve správný čas, kdy zájem diváků o modré mimozemšťany vyprchal a žádná jiná konkurence není v dosahu? Ať tak či onak, už pouhé první místo v návštěvnosti zřejmě tuzemskému distributorovi stačilo, aby nešetřil na počtu plakátů vyvěšovaných na každém k tomuto účelu vhodném místě.

Film, označovaný jako romantické drama pojednává o příslušníkovi americké armády, který se během dovolené seznámí se svou životní láskou. Vztahu nebrání ani odloučení, způsobené jeho pobytem na zahraniční misi, a láska je nadále udržována prostřednictvím dopisů. Turnus hlavního hrdiny se pomalu chýlí ke konci a zdá se, že všechno skončí šťastně na věčné časy. Místo toho přichází září 2001, a následné prodloužení služby v armádě. Nadchází čas zkoušky, kdy se ukáže, zda pouhé dopisy překlenou odloučení, jehož délku nedokáže nikdo odhadnout.

Po úvodním kratičkém prologu z války v Iráku se divák ocitá spolu s ústřední dvojici v dobře natočené romantické komedii. Hrdinové k sobě rychle nacházejí cestu a prožívají nejkrásnější dny a týdny svého života. V té době celý děj působí příjemným dojmem, a při sledování nepochybujete, že všechno musí zákonitě skončit happyendem.

Pozvolna se ale začnou na obzoru objevovat první pochybnosti, diky kterým si uvědomíte skutečnou sílu snímku. Nejde o jednoduchý příběh s dobrým koncem, ale o celkem složitou studii, co všechno dokáže vztah dvou lidí v neobvyklých situacích přežít. Kromě základního schématu navíc sledujeme i velmi dobře podanou dějovou linii o soužití hlavního hrdiny a jeho otce – tahle linie by možná vystačila na samostatné zpracování a po skončení filmu zřejmě získáte dojem, že scénárista nedokázal tohoto nápadu dostatečně využít.

S přibývajícími minutami se film stává stále,v rámci žánru, temnějším – z původního štěstí zbývá pouhý stín a téměř nic nevychází, tak jak má. Přichází chvíle, aby i otrlý a cynický recenzent uronil před plátnem nějakou tu slzičku. Snímek umí dobře zahrát na emoce diváka, a pro citlivější jednice doporučuji přibalit na cestu do kina jeden a více kapesníků. Mohou se vcelku dobře upotřebit.

Na druhou stranu, snímek se snaží vygradovat závěrečný dojem zoufalství a rozbitého štěstí tak vehementně, že se ke konci začíná zbytečně protahovat. Finále a epilog se stále oddalují, což, jak ze zkušenosti víme, nikdy nedělá dobrotu. Po prožitých pasážích plných emocí budete za hromadou promočených kapesníků čekat, jak to všechno dopadne, ale pořád se objevuje něco dalšího, co celkové rozuzlení o pár minut vzdálí. Přes skutečnost, že mě snímek velice zaujal, překvapil a logicky tedy i potěšil, mi dělalo problémy akceptovat závěrečnou ztrátu tempa.

Trochu rozpačitý dojem mám i z obou představitelů hlavních rolí. Nechci jejich umění nijak znevažovat, ale větší část práce za ně odvedl kvalitní scénář. Oba dostali dobře napsané postavy, na jejichž prezentaci nepotřebují předvádět na plátně velké zázraky. Působí sice věrně, ale to spadá velkým dílem na fakt, že představují zcela obyčejné lidi, takové, s nimiž se divák snadno a rychle ztotožní.

Celkově můžeme snímek považovat za velmi zdařilý. Dokáže svého diváka plně získat na svou stranu a v poměrně rychlém sledu u něj vyvolat nepřeberné množství pocitů. Zvládne ho rozesmát i rozbrečet, ať už svojí dojemností nebo naopak pohledem na rozbitou harmonii. Velké výhrady k filmu nemám, zajít na něj do kina považuji za vcelku dobrý nápad a vůbec ho můžu označit za podívanou, která za to stojí v jakékoliv podobě.

80%

Režie: Lasse Hallström
Hrají: Channing Tatum, Amanda Seyfried, Henry Thomas, Richard Jenkins
USA, 2010, 105 minut