CZ premiéra: 12. 2. 2009

Helena Altmanová, středoškolská profesorka francouzštiny, je sympatická žena ve středním věku, která, ač rozvedená, stále bydlí se svým bývalým manželem, úspěšným spisovatelem Karlem. Navíc řeší různé rodinné trampoty, například problémy ovdovělé sestry, nenadálé zamilování své matky nebo nevěru svého syna, který se v tomto ohledu dokonale ,,potatil“. Láska ovšem kvete v každém věku a za každé životní situace, takže se Helena při porodu své snachy seznámí s milým doktorem Františkem. Jenže ten je ,,tak trochu ženatý“ a navzdory tomu, co říká, jeho manželství se rozhodně nedá označit za ,,volné“. Jeho žena Bohunka je stejně umíněná jako ctižádostivá a svého miláčka si nějakou cití ženskou odlákat nenechá. Tak se před našina očima rozehraje příběh o lásce, manželství, nevěře a taky trochu o vlivu moderní techniky na lidské vztahy, které buď pomáhá vytvořit nebo zničit.

Dobrá zpráva je, že se režisérka a scénáristka Marie Poledňáková oproti minulému snímku Jak se krotí krokodýli polepšila, zvlášť pokud jde o postavy a příběh. Zejména úvod je tady opravdu svižný a takřka ihned vtáhne diváka do děje. Tohle tempo funguje asi tak do půlky filmu. Příběh, který sledujeme, se komplikuje a i když situace, ve kterých se hrdinové nachází, nejsou bůhvíjak šokantní, pořád to celkem šlape a docela mile se na to kouká. Jenže pak začne snímek připomínat hrací skříňku, která se zasekla a hraje pořád dokola stejnou melodii. Několikrát se opakují ty samé situace, a člově se přistihne, že čeká, kdy se teda stane něco zásadního. A když dojde na konec, tak je až s podivem, jak prosté může být řešení některých problematických situací (obzvlášť se mi ,,líbilo“, jak nakonec Helenina snacha a syn zvládli svoje problémy – stačí, aby ona zůstala na mateřské místo něj a všechno je zas v pořádku).

Ovšem i ve slabších momentech film drží nad vodou skvěle vybraní herci, kteří zvládli své role velmi dobře. Jiří Bartoška je coby Karel, který vždy s nadhledem komentuje chování své (občas bláznivé) ženy a má pro každého v zásobě nějakou tu poznámku, naprosto okouzlující. Stejně jako Kamila Magálová, spojující v roli Heleny správnou dávku šarmu, smutku i spontánnosti. A Oldřich Kaiser dokázal váhavého Františka pojmout tak, že ho zároveň litujete, fandíte mu, ale občas taky máte chuť ho nakopnout. O komediálním talentu Evy Holubové asi není potřeba rozsáhle mluvit – její Bohunka je ve své vytrvalosti až obdivuhodná (i když člověk toho Frantu chápe, že to s ní nemůže vydržet).

Sečteno a podtrženo, Líbáš jako Bůh rozhodně není takový průšvih, jaký někteří čekali. Ne, na úroveň svých legendárních veseloher režisérka nedosáhla, ale vytvořila příjemnou a místy velmi vtipnou komedii, která dokáže rozesmát celý kinosál.

60%