CZ premiéra: 11. 6. 2009

Jedenáctiletá Koralína (nikoliv Karolína, jak jí všichni ustavičně říkají) se s rodiči nastěhovala do nového domova, nesoucí název Růžový palác. Dům samotný je, abychom byli přesní, ale dost starý a celkem osamocený. Tatínek a maminka jsou zaměstnaní každý ťukáním do svého počítače, tak je otrávená dcerka nucena si najít zábavu sama a jinde. Průzkum okolí objeví excentrické sousedy, chlapce odvedle i černého kocoura. Ale opravdové překvapení se skrývá v domě, ve zdi obývacího pokoje, kde se nachází malá, nenápadná dvířka. Kdo ví, kam vedou?

Čtenáři literární předlohy Neila Gaimana to samozřejmě vědí. Kouzelný příběh, který autor začal psát pro první dceru a dokončil jej pro druhou, je prodchnut jeho typickou imaginací a strašidelnou atmosférou, budovanou z tak obyčejných rekvizit, jako například knoflíky. Znovu se tu objevuje Gaimanův motiv dveří, které otevírají nové možnosti a především nové výzvy, jimž člověk musí čelit. Největší zlo nakonec páchají tvorové narušení, přesvědčeni, že vlastně dělají dobře. A člověk by si měl dávat pozor na svá přání, mohla by se mu totiž splnit.

Výjimečná předloha si zasluhuje i výjimečné zpracování, a toho se Koralíně naštěstí dostalo. Do parády si ji vzal režisér Henry Selick, který nám již dal skvělou Nightmare before Christmas (do češtiny zvrhle překládanou jako Ukradené Vánoce Tima Burtona, což je zavádějící), a ve svém nejnovějším filmu spojil tradiční animaci se stereoskopickým 3D. Výsledek tak kombinuje výhody obou systémů – 3D zpracování umožňuje moderní vzhled i rozšíření možností v trikových scénách, ale snímek si zachoval osobitý styl, ducha i kouzlo, které je možné jen díky tradiční animaci (postavy nevypadají jako něco sterilního, uměle vygenerovaného v počítači, jsou jaksi živější, působí hmatatelnějším dojmem).

Už od prvních záběrů, podmalovaných tajemnou, očekávání navozující hudbou, kdy se na plátně objeví Růžový palác a jeho okolí, bude každý, kdo má aspoň trochu vizuálního cítění a holduje tajemnu, chrochtat blahem. Vizuálních vychytávek je film plný, za zmínku stojí třeba myší cirkus, vystoupení dvou vysloužilých hereček nebo čarovná (a iluzorní) zahrada, kterou, mimo jiné, Koralína najde. A i když je dnešní divák v kině zvyklý na ledacos a už ho jen tak něco neohromí, při sledování Koralíny bude mít pocit, že je mu zas devět a nic takového ještě v životě neviděl. Jen málo příběhů dokáže člověka přenést zpět do dětství, kdy sedí v kině (popřípadě nad knihou), nechá se unášet tím, co se před ním odehrává, a má pocit, že objevuje něco nového. Koralína, jak knižní tak filmová, k nim však rozhodně patří.

Tento film si možná nakonec o něco víc užijí dospělí, kteří si přece jen lépe uvědomují pomíjivost a křehkost dětství, na které v tomhle světě číhá tolik nebezpečí a falešné líbivosti, za kterou se schovává jeden hnus za druhým. Menší děti zase určitě ocení výše zmíněné obrazové vychytávky a propracovaný pohádkový svět, jakož i příběh o odvážné dívence, která vzala situaci do svých rukou, když se na dospěláky nedá spolehnout. Z toho vyplývá následující: sežeňte nějaké děcko a vyražte s ním do kina, stojí to za to.

100%

Režie: Henry Selick
Scénář: Henry Selick podle předlohy Neila Gaimana
Mluví: Dakota Fanning (Koralína), Teri Hatcher (matka), Jennifer Saunders (slečna Spinková), Dawn French (slečna Forciblová), Keith David (kocour)
USA, 100 minut