CZ premiéra: 7. 4. 2011

Jsem Číslo čtyři je průměrná směs akčního filmu, sci-fi a přiměřené dávky romantiky. Velkým mínusem snímku je klesající tempo. To nejzajímavější a nejpodstatnější je řečeno v úvodu, poté divákova zvědavost plynule upadá. Za necelé dvě hodiny se nedozvíme o moc víc, než bylo řečeno v traileru. A přitom to vypadalo docela slibně…

Ve vesmíru nejsme sami. Na Zemi žije poslední hrstka přeživších ze zničené planety Lorien. Snímek Jsem Číslo čtyři sleduje příběh mimozemšťana, který vypadá jako člověk, ale má nadpřirozené schopnosti. Na rozdíl od Supermana netrpí prudkou alergickou reakcí na kryptonit a nezachraňuje svět v těsném kostýmu. Číslo čtyři (popřípadě John, Daniel a kdo ví, jak se ještě jmenoval) chce žít život normálního kluka, bavit se s přáteli a být s dívkou, již miluje. Jenže mimozemšťané to nemají tak jednoduché.

V příběhu se vyskytuje příliš nelogických momentů a bílých míst, které si říkají o pokračování. Nepochopitelná je například záležitost s truhličkou. Již na začátku se dovídáme, že John celý život čeká na to, až mu jeho ochránce předá záhadnou skříňku. A pak ji v dobré polovině filmu nosí u sebe, aniž by ho napadlo zkusit ji otevřít. Přitom by se dalo očekávat, že bude aspoň trošičku zvědavý, co mu jeho zesnulý otec zanechal. Podobně neuspokojivým dojmem působí i nápadně pronášené narážky podlých Mogadoriánů, že zničí planetu Zemi. Ale proč si s tím dělat hlavu, že. Stejně matoucí je počet přeživších. Z Lorienu uteklo 9 dětí. Nikdo jiný nepřežil. Vlastně až na jejich ochránce, každé dítě má jednoho. Ale Ti mají pravděpodobně nějakou genetickou vadu, když se s nimi nepočítá. Nesmyslů a nesrovnalostí by se našlo ještě více.

Akční scény nepředvádějí nic, co bychom již neviděli jinde. Nějaký ten výbuch, pár zpomalených záběrů a několik efektivních nájezdů na pocity zmítané obličeje hlavních protagonistů. Film má vše, co akční snímek potřebuje, ale nedává nic navíc. A napětí jen co by se za nehet vešlo. Filmy zaměřené na teenagery často podceňují své publikum. Mladí totiž nesledují, ale i myslí. Možná by na to tvůrci neměli zapomínat.

Filmová branže našla dalšího sympatického mladíka, na kterého se dobře dívá a umí vcelku hrát. Nic tedy nebrání tomu, aby se zapsal do několika dívčích srdíček. Blonďatý i svalnatý je na to Alex Pettyfer dost. Pokud Vám jeho jméno nic neříká, nezoufejte. Role ve Stormbreakeru nebo v Divošce ho neproslavily. Že je ale jeho kariéra na vzestupu, o tom není pochyb. Přece jen si zahrál ve filmu režírovaném D. J. Carusem a produkovaném Michaelem Bayem a brzy ho uvidíme v romaticko-fanstastickém hororu Beastly (už jen z té žánrové kombinace běží mráz po zádech).

Abych však nebyla příliš kritická – na Jsem Číslo čtyři se dobře dívá, dokonce ani moc nenudí. I ta průhlednost a absence logiky vyšší, než to u podobných počinů bývá, by se daly odpustit. Jen by se z námětu dalo dostat trošku víc. A právě nevyužitého potenciálu je škoda.

Autor: Klára Prchlíková