CZ premiéra: 9. 4. 2009

Upřímná zpověď, akční film nebo dobře promyšlená manipulace s divákem? Nový film s Van Dammem neslibuje tolik, jako překvapuje. Je to jiný film. A ne pro každého.

Po pravdě, nikdy jsem nebyla Van Dammovou fanynkou. Kdybych si měla vzpomenout na filmy, ve kterých hrál, pravděpodobně bych si je spletla s kousky jiných akčních herců. Asi to neměl být film pro mě. Stejně jsem ale JCVD chtěla vidět a stejně mě dostal.

Zpověď

Na první pohled to vypadá, jako by si Jean-Claude chtěl vystavět podobný „pomníček“ jako kolega Stallone. Podobných pokusů už tu bylo více. V případě JCVD by se dalo lehce sklouznout k patosu – stárnoucí evropský herec, který se proslavil po celém světě, se vrací do rodné vlasti. Tolik slz a bolesti, co z toho mohlo být. Naštěstí se tak nestalo. Jistá podobnost se „sebeodhalujícími“ filmy tu sice je, ale o to víc příjemné jsou rozdíly. Film si nerežíruje sám hlavní představitel (režisér Mabrouk El Mechri), ani se nesnaží prvoplánově o heroizaci své postavy (jako by Van Damme říkal: „Jsem taky jenom člověk.“). JCVD nenavazuje na žádnou slavnou sérii, hlavní hrdina je sám k sobě ironický, až to někdy bolí (tentokrát nejenom jeho protivníky a nejenom fyzicky). Nebojuje tolik se skutečnými protivníky jako sám se sebou a vlastními démony, které poráží tou nejsilnější zbraní – upřímností. Jeho několikaminutová zpověď do kamery, kdy se dívá do očí, vyznává se ze svých hříchů a slabostí, patří k nejsilnějším momentům filmu. I kdyby byl tento okamžik jediný v celém filmu, stálo by to za to ho vidět. Ale díky bohu není.

Akční mlátička

Jde o jednoduchý příběh o návratu domů (do Belgie), o přepadení (banky) a zacházející slávě akční hvězdy (Van Damme). Příběh samotný, který se film snaží vyprávět (možná už trochu okoukaně) z různých úhlů pohledu, není až zase tolik zajímavý. Zdá se, jako by tato žánrová jednoduchost ve svém účelu sloužila jako dobře vystavěná kostra, o kterou lze opřít ty důležitější a silnější momenty. Tedy, aby si člověk skutečně šel do kina odpočinout a přitom si odnesl i nějaký ten pocit duchovní obrody. Film tak začíná klasickou akční scénou, kterou během chvilky dokáže režisér otočit o 180° a zparodovat. Ve filmu je akce hodně, ale přeci jenom nejde o klasiku, na kterou jsou fanoušci Jean-Clauda zvyklí. A to je dobře.

Manipulace s divákem

Není to tak okaté a není to tak zřejmé, leč pod rouškou ironie si film zahrává s našimi city. Zatímco hlavní dějová linka filmu – příběh s bankou by mohl snad i začít nudit, divák se má mezitím šanci seznámit s životním příběhem hlavní postavy. Odhaluje tolik ze svého soukromí, kolik jen lze. A tady právě dochází ke zmíněné manipulaci. Van Damme toho dokáže říci tolik, že máte chuť ho politovat, ztotožnit se s jeho příběhem a snad mu i napsat děkovný dopis za to, jak hezky a otevřeně dokázal ty věci pojmenovat. Aby to nebylo tak okaté, stačí divákovi naservírovat pár vtipných scén (skvělý Segalův culík).

Na druhou stranu, nebýt této roviny (upřímnost a ironie) z JCVD by byl jen další trapný pokus o další trapný filmový návrat. Film stojí za to vidět, mimo jiné i kvůli skutečnému herectví, kterého se na něm Van Damme dopustil.

Autor: Kateřina Doležalová

Režie: Mabrouk El Mechri
Hrají: Jean – Claude Van Damme, Zinedine Soualem
Belgie / Francie / Lucembursko, 2008, 96 min