CZ Premiéra: 9.8.2012

V blízké budoucnosti se Eric Packer (Pattinson) musí nechat ostříhat. Jelikož ale městskou dopravu zkomplikuje příjezd prezidenta, nastávající finanční krize a informace, že kdosi se Erica chystá zabít, je nucen cestou k holiči strávit celý den. To by mu nemělo dělat problém, protože ve své špičkově vybavené limuzíně má vše, co potřebuje. S blížícím se koncem dne a možná i života si ale uvědomuje, že mu pořád něco chybí. Podaří se mu prázdnotu jeho života vyplnit, než ho najde jeho vrah?

Filmem Cosmopolis Cronenberg pokračuje ve svém letitém a těžko stravitelném cynismu. Je zajímavé sledovat proměny jeho prostředků od osmdesátých let po jeho novější (dala by se snad označit  jako „mortenssenovská“) tvorbu, kdy se jeho vyjádřování „uhlazuje.“ Můžeme to pozorovat u jeho nejtradičnějšího tématu, fyzické proměny, která zapříčiní proměnu psychickou. V Mouše sledujeme postupnou likvidaci lidské stránky, demonstrovanou odpadáváním masa a naopak přibýváním hmyzích elementů, které racionálního vědce Jeffa Goldbluma přeměňují na spíše instinktivně jednající monstrum. V Rabid přibyde hlavní postavě penisu podobný sosák v podpaží, díky čemuž se z ní stává bezohledný predátor. V mortenssenovské éře fyzickou proměnu redukoval na změnu stylu postavy, kdy se její identita mění se společensky přijatelnějším zevnějškem. Psychopatický mafián Joey se v Dějinách násilí skrýval pod identitou Toma Stalla, až se postupně stal milým venkovanem Stallem.

V Cosmopolis už nesledujeme proměnu, ale do jisté míry zde zůstává konflikt pečlivě propracovaného zevnějšku a vnitřního odrazu. Cronenberg nám z Packerova zevnějšku ukazuje hodně. Jeho oblek, nutnost dokonalého účesu, poznáme veškeré vybavení jeho limuzíny. Co se ale děje v Packerově hlavě, to je nám podáváno dost sporadicky, pokud vůbec. Packerův život je přesným opakem toho, jak se nám prezentuje jeho limuzína – prázdný, zbytečný, nudný a neuspokojující a zřejmě ani Packerovi samotnému nestojí příliš za řeč. Aby taky stál, když žije ve světě, který je tak nesrozumitelný a zmatený. Cronenbergův cynismus se totiž dotýká filmového jazyka, který filmové fanoušky odpuzuje a pseudointelektuály nutí nesmyslně analyzovat těžko čitelná a většinou nic neznamenající moudra. V Cosmopolis jsou tato hesla zastoupeny větami typu „Mám asymetrickou prostatu“ a postavy samotné nejen že přiznávají, že si nejsou jisti významem prázdných dialogů („A co to znamená?“ „To já nevím“), ale také že je zbytečné v nich hledat nějaký význam („A co to znamená?“ „Nic. Vůbec si s tím nelam hlavu“). Jakkoli se tedy Cosmopolis může zdát jako jeden z řady „těch filmů, kde se mluví o výkalu a nic se tam neděje“, je vlastně jejich parodií. Uvědomuje si jejich povrchní pompu, maskující prázdnotu, a aplikuje ji jak na prostředky vyprávění, tak i na postavy samotné (cukrový atentátník, který za nenávist ke kapitalismu maskuje čirý excentrismus, vrah, jenž si vlastně ani není jistý svým motivem) a fikční svět filmu (analyzování pomlky v proslovu, který může zachránit/pohřbít světovou ekonomiku).

Nesledujeme tak intelektuální drama o stavu současné kapitalistické společnosti, ale svižnou absurdní komedii, kterou je chyba brát vážně. Veškeré dialogy jsou v podstatě vršící se absurdity, které ani nemají být hluboké, naopak, poukazují na svou mělkost. A i když je ke konci těch absurdit možná moc a snímek v mírně rozvleklém závěru ztrácí náboj, pořád se vyplatí na Cosmopolis podívat. A nelámat si s úvahami postav hlavu.