CZ premiéra: 29. 1. 2009

aneb další dysfunkční americká krása podle Sama Mendese

Frank a April Wheelerovi jsou mladý manželský pár se dvěma dětmi a domkem na předměstí, žijící v 50. letech v USA. V tomto čase a místě vzniklo něco, o co se v Evropě někteří pokoušeli násilím, totiž společenství lidí, ve kterém nikdo nevyčnívá. Tito lidé mají stejné zájmy, stejná povolání, stejný vkus a dokonce stejné názory. Jejich život, to je čistý domeček, čisté dětičky, pěkná a spokojená panička, radostně zvelebující domov, zatímco manžílek jezdí do města vydělávat peníze s armádou jiných manžílků (se stejnými klobouky).

Jenže Wheelerovi jsou na(ne)štěstí příliš inteligentní na to, aby se s tímhle dokonalým a falešným světem, ve kterém pod povrchem není nic než bezútěšná prázdnota, spokojili. Tak se spontánně rozhodnou odstěhovat se do Paříže, aby tam mohli začít skutečně žít. Plán je takový, že April bude pracovat jako sekretářka a Frank si zatím bude moci ujasnit, co by chtěl opravdu dělat. Zprvu se zdá, že dva odvážné mladé lidi sdílející tu samou touhu, nemůže nic zastavit – ani pobavené okolí, ani rozpačitá reakce přátel. Ale co takové povýšení v práci, kterou Frank sice nesnáší, ale za niž by dostával velmi slušně zaplaceno? To už je na pováženou…

Doteď ti dva působili jako jeden celek, jehož poloviny se nezbytně doplňují. Jenže vidina komfortu a povýšení, díky kterému z Franka bude ,,velký zvíře“ vypadá lákavěji než začátek od nuly v cizí zemi, navíc s pracující ženou, živící rodinu. Zatímco Frank si začíná zvykat v pozici, ve které kdysi doufal, že neskončí, tak April se na Paříž naprosto upnula – na rozdíl od manžela nemá teplé místečko v kanceláři, kde by ji poplácávali po zádech, a čisťounká domácnost, o kterou se stará, se jí stala vězením. Paříž představuje ono ,,něco víc“,které vždycky chtěla, všechno, na co s mužem nakonec nenašli odvahu.

Tento rozpad vztahu skvěle reflektují dvě scény návštěvy Johna, syna známé Wheelerových, který se léčí v blázinci, ale ve skutečnosti jen vidí realitu, před kterou všichni ostatní tak urputně zavírají oči. Poprvé s ním manželé, šťastní a zamilovaní, mluví o svém záměru a on s ním naprosto souhlasí – Frank a April mají pocit, že jim někdo konečně porozuměl. Zato druhá návštěva skončí scénou, kdy agresivní Frank útočí na Johna, který neztratil nic ze své sžíravé upřímnosti, a apatická April jen sedí na židli.

Nouzový východ je velmi zručně natočené drama, které dává ústřednímu páru Leonardo DiCaprio a Kate Winslet možnost naplno se předvést, a oni ji beze zbytku využili. Od první do poslední minuty filmu je mezi nimi přítomná energie, díky které spolu fungují na plátně úplně samozřejmě a přirozeně, až už to nejsou herci ale skoro vaši známí nebo příbuzní. Člověk má pocit, jako by nekoukal na film, ale někomu do obýváku – většina scén se odehrává v interiéru domu, který je svědkem devastace dalšího nadějného páru zlem, kterému se říká konformita.

I vizuální stránka je propracovaná – barvy jsou světlé (až mdlé) – odraz neživotaschopnosti místa, které se snaží působit příjemně, světlo ne moc ostré, kompozici nenarušují žádné excesy – každý detail sedí a všechno je poskládáno tak nenápadně, že si toho člověk během filmu ani nevšimne (a o to víc to zpětně ocení).

Tenhle film není z těch, které by ohromily na první pohled – spíš si diváka nenápadně, volně ale pevně omotá kolem prstu a strhne jeho pozornost. Je to zážitek, který v člověku ještě zůstává a dozrává, podobně jako jiné filmy Sama Mendese. Je jako nenápadný vkusný šperk – univerzální a poctivě vyrobený.

80%