Pražské kino Ponrepo uvádí v prvním zářijovém týdnu nečekaně dva nejvýznamnější jugoslávské válečné velkofilmy zpracovávající téma národně-osvobozeneckého boje. Partyzánské filmy otevíraly po 2. světové válce výrobu nově vznikajících filmových společností, ale ani s odstupem desetiletí nezmizely ze seznamu státní politikou podporovaných oficiálních snímků. Nekritická adorace a vyzdvihování hrdinství odbojářů spjatých s ustavující se komunistickou stranou patřily k ikonografii socialistické Jugoslávie.

Nejmonumentálnější jugoslávský partyzánský film Bitva na Neretvě (1969), tříhodinový opus, dokumentuje události Čtvrté německé ofenzivy roku 1943 na území nynější Bosny a Hercegoviny. Díky nebezpečnému manévru na řece Neretvě přelstí partyzáni nepřítele a donutí jej stáhnout se do zálohy. Spektakulární podívaná staví na nepřetržité záplavě bitevní vřavy, dramatických a tragických situacích i zástupu jugoslávské herecké elity, kterou doplňují hvězdy zahraniční. Mezi nimi vynikají Yul Brynner v roli jugoslávského ženisty a Franco Nero jako italský důstojník sympatizující s partyzány. Postava Tita zde nevystupuje. Budoucí maršál je přítomen pouze jako neotřesitelná autorita, autor písemných rozkazů, které jsou „svaté“. S patosem zobrazené hrdinství partyzánů čelících technické i početní přesile vzbuzuje obdiv a respekt. Muži a ženy bojují za ideály, svobodu a revoluci a v nelehké situaci s sebou převážejí i tisíce raněných. Přes četné ztráty se jugoslávský lid vydává na cestu ke svobodě. Režisér Veljko Bulajić natočil o sedm let dříve další slavný partyzánský velkofilm, Kozaru.

Sutjeska (1973) připomíná jiný z klíčových okamžiků 2. světové války v Jugoslávii. Na jaře 1943 byly početné partyzánské jednotky obklíčeny na poměrně rozsáhlém území, jejž lemovaly hory obsazené perfektně připravenou a vyzbrojenou stotisícovou armádou Osy. Díky chybě ofenzivy se podařilo většině partyzánů probít přes Sutjesku na severozápadě. Tři brigády vojáků a polní nemocnice s tisíci raněnými však zůstaly obklíčeny a všichni byli pobiti. Na rozdíl od Bitvy na Neretvě je zde hlavní postavou Tito (ztvárnil ho slavný britský herec Richard Burton), ke kterému všichni vzhlíží a jehož slova a rozkazy jsou zákonem. Ikoničnost jeho postavy je spjata se silnějším ideologickým nábojem, než jaký vnímáme při sledování Neretvy, kde díky fyzické nepřítomnosti vrchního velitele vynikají více jednotlivé charaktery a čisté hrdinství partyzánů. Celkově tak snímek ztrácí na naléhavosti a přesvědčivosti. Stísněnou atmosféru obklíčení střídají nádherné letecké záběry přírodních scenérií, bitevní vřavu pak dokumentuje dynamická ruční kamera.