Vtělení ďábla (Encarnação do Demônio) – Satanismus a nehty – recenze

Brazilský režisér José Mojica Marins je bizarní postavičkou sám o sobě. Na veřejnosti se pohybuje v podobě svého alter ega Coffin Joea (takže má hrobnický plášť, klobouk, plnovous a nechutně dlouhé nehty) a sám se obsazuje jako postava do svých filmů, přičemž mezi ty známější patří hororová trilogie, ve které ztvárnil hlavního hrdinu.

vtělení 1

Vtělení ďábla je třetím dílem obskurní série o satanistickém hrobníkovi, který již dlouhá desetiletí hledá vhodnou družku, se kterou by mohl zplodit potomka nadřazeného ostatním lidem. Na začátku filmu ho vidíme opouštět vězení, kde strávil 40 let. Antihrdina neváhá a hned se vrací ke starým pořádkům, ke svému pomocníkovi, věrným nohsledům a temným rituálům.

Předchozí dva filmy trilogie (O půlnoci odnesu tvou duši, Dnes v noci se vtělím do tvé mrtvoly, oba ze šedesátých let) není potřeba pro pochopení tohoto vidět, jelikož snímek zprostředkovává vysvětlující flashbacky pokaždé, když se objeví nějaká narážka na předešlé díly (nějaká postava, odkaz, atd.) a snaží se o cosi jako logické zakončení či završení a zároveň nezapomíná na retrospektivu.

Film je to ale bohužel velmi špatný, a to hned z několika důvodů. Především naprosto nefunguje hlavní postava hrobníka – rád by působil děsivě, přitom je ale sžírán vlastními strachy a trápí ho zlé sny a halucinace. Na jednu stranu přednáší o ďáblu a vyřezává ženská těla z útrob prasat, na stranu druhou působí jako směšný děda, který zapomněl na osobní hygienu. Jako komický stařík, který svým zjevem možná děsil před padesáti lety a teď si hraje na horor. Oldschoolové jsou i metody, kterými se snaží děsit. Vyhřezlá střeva, sklípkani a kanibalismus možná fungovali v italském hororu 70. let, dnes jsou jen zastaralými proprietami, které opravdu nefungují. Resp. mohly by fungovat, kdyby byl film dobře natočen (což není) a měl patřičnou atmosféru (což nemá).

vtělení2

Relativně fungují fyzicky nepříjemné scény extrémního mučení (propichování háky, krysa v pochvě…), těch je ale zas dost málo a nejdou ruku v ruce se zbytkem filmu. Spíš mi to připadalo, jako by se režisér nechal na poslední chvíli inspirovat nějakými zajímavými technikami mučení, které mu přišly cool, a tak je nějak do svého filmu zakomponoval. Co naopak vůbec nefunguje, jsou různé pokusy o hlubší myšlenku – selhávají a stávají se směšnými, stejně jako laciná a neumětelská vize očistce v druhé polovině filmu. Většina snímku je ale dialogová a spíš než cokoli jiného – nudná. Prvoplánové nechutnosti hrají až druhé housle, zatímco v popředí se veze postava titulního hrobníka a jeho příběh + nějaká zápletka s policisty, jejíž smysl jsem zapomněl, hned jak film skončil.

Asi úplně nejhorší ze všeho je scénář, který nedrží pohromadě a jehož dialogy jsou místy směšné a v každém případě dementní. Děj je trapný a herci většinou špatní. Vtělení ďábla je filmovým brakem a undergroundovým počinem, který možná osloví některé poškozené jedince, ale jinak ho klidně mohu nedoporučit. Jediný argument, který by mohl tento film teoreticky zachránit, by byl ten, že jde o sofistikovanou parodii.

 

Hodnoceni: 20%

Režie: José Mojica Marins
Hraji: Raymond Castile, José Mojica Marins, Milhem Cortaz
Brazílie, 2008, 90 min

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *