CZ Premiéra: 07.06.2012

Na rovinu, očekávat, že nám film přinese velkolepý cinefilmní orgasmus, protože má bohatou reklamní kampaň, je nemoudré. Očekávat totéž u filmu, který je prequelem k béčkovému hororu, a poté podléhat zklamání, že film nepřinesl, co sliboval, je pitomost. Celkově je nesmyslné hodnotit film na základě reklamní kampaně, která se zcela nečekaně snaží ukázat film v nejlepším světle, protože film je dílo samo o sobě a zklamání z nenaplněné „epičnosti“ virální kampaně je chyba na straně diváka, který nasadil snímku zbytečně vysokou laťku.

Je pravda, že Prometheus je projekt, do nějž se vkládalo hodně nadějí (jako do všeho, co je spojené s tak velkým kultem, jako je Vetřelec), ale pořád je třeba mít na paměti, že jsou to čistě naše naděje a film rozhodně nemůžeme vinit z toho, že nesplnil naše očekávání. Ostatně, pokud má být film nějak výrazný, nejspíš by se ani neměl podřizovat nějakým očekáváním. A to Prometheus opravdu nedělá. Naopak, film sám o sobě očekává větší účast diváka, což se týká jak napojení na postavy, tak hledání odpovědí bez explicitního vysvětlování. Virální kampaň vlastně napojila diváky na postavy filmu. Očekávání monstrózně epického filmu, na které odpoví „obyčejný“ alienovský horor, se podobá očekávání postav, hledající „Boha“ a nalézající pouze zapomenutou hrůzu. Ta ovšem ovlivní budoucnost Prometheova/Vetřelcova fikčního světa podobně zásadně, jak to mohl udělat původní cíl hledání.

V roce 2085 (zhruba 30 let před prvním Vetřelcem) nalezne archeoložka Elizabeth Shaw (Noomi Rapace) při vykopávkách ve Skotsku stopy po dávné mimozemské civilizaci, která kdysi dala život lidskému pokolení. A co víc, bytosti, v alienovském kánonu známé jako Space Jockey, ve filmu označované jako Tvůrci (Engineers), nám nechali pozvánku i s hvězdnou mapou. Shaw tedy přesvědčí miliardáře Weylanda (Guy Pearce), aby zafinancoval vědeckou výpravu k označené soustavě a pomohl jí tak zodpovědět existenciální otázky. Vesmírná loď Prometheus tedy přistává na označené planetě a její posádka doufá v první kontakt, který výrazně rozšíří lidské povědomí o stvoření života. Jak už to tak ale ve sci-fi hororech bývá…

Co je na Prometheovi asi nejpozoruhodnější, je způsob, jakým pracuje s otázkami, které film vědomě vytváří a na něž se Shaw snaží nalézt odpovědi. Především na ně neodpovídá přímo. Se závěrečnou pointou navíc vyvstane nová otázka, na kterou odpověď nedostaneme. Což spoustu lidí asi trochu naštve. Ty odpovědi tam jsou, jen se musí hledat. Ty nejzásadnější jsou podány  prostřednictvím androida Davida (Michael Fassbender). Ten je v podstatě paralelní k Shaw – oba se snaží nějakým způsobem překročit stín výtvoru a vyrovnat se svým tvůrcům. Shaw rozsahem vědění, David rozsahem emocí. Oba jsou paradoxními osobnostmi – Shaw je vědkyně, pracující s racionálními prostředky a vyvozující racionální závěry, přičemž je věřící. David je naprogramovaný stroj, avšak hloubající o své identitě a smyslu svého bytí vůbec. Na většinu otázek, které si Shaw ohledně Tvůrců položí, jí vlastně odpoví David svým jednáním. Reprezentuje výtvor, který přesahuje rámec svých parametrů. Jeho pocit méněcennosti a samostatné a někdy i zhoubné jednání, překrývané nucenou (naprogramovanou) servilností, působí poměrně znepokojivě. Je to postava, které divák do hlavy nevidí a jehož povahu je tím těžší dopředu odhadnout, čím se vzdaluje od svého naprogramování a stává se jedincem. Tím vlastně zobrazuje pohled na člověka očima Tvůrců.

Koloběh tvoření (mimozemská entita – člověk – stroj) je podobný, jako v Kubrickově Vesmírné odysee, na níž se tu párkrát (například hned prvním záběrem) odkazuje. Mnohem více se zde odkazuje na prvního Vetřelce, a to nejen volnými motivy a podobnými ustavujícími záběry, ale také tématem sexuality, které zde rozšiřuje původně tematizovaný strach ze znásilnění. Zatímco ve Vetřelci je toto téma znázorněno víceméně alegoricky (oplodnění facehuggerem), Prometheus přivádí monstra na svět pomocí regulérních sexuálních aktů. Konfrontace s monstryse táhne filmem jako motiv, který má na první pohled druhotnou důležitost (ve srovnání se zvratem, který přijde v poslední třetině), nakonec se ale ukáže jako to prakticky nejdůležitější, co se vztahuje k celé sáze, v podstatě si to v závěru podřídí všechny události. Navíc je to dokonalý kontrast k závěrečné pointě – dostaneme zde přímou odpověď na otázku, kterou nikdo nepoložil.

Prometheus je dobrý film. A mohl být i skvělý, nebýt nesoudného krácení a občasné scénáristické demence. Je trochu paradoxní, že film, který celkem chytrým způsobem futruje do diváka zajímavé myšlenky, se v praktických problémech není schopen pohybovat se stejnou inteligencí. Svým vyzněním vlastně připomíná klišé nepraktického intelektuála. Nejen, že většinu postav tvoří nezodpovědní blbci („Podivný mimozemský sliz, pojďme si na něj sáhnout“- „Střídavě se mi kus od vás ukazuje neznámá forma života a zase mizí…hm, asi porucha, jdu radši souložit.“ – „Jé, hele, nevraživě se tvářící cizí tvor, ten je roztomilej, já ho chytím do ruky.“), navíc jsou ještě tito blbci sestříhaní tak, že průběh událostí občas dává ještě menší smysl. Film je v tom nejhorším slova smyslu epizodický, vždy když nějaká situace (napadení monstrem, například) odezní, přeskočí se na další scénu a předchozí události se téměř neřeší. Navíc krácením utrpěly i některé dialogy, u nichž je poznat, že pár vět mizi postavami chybí. Celkový výsledek připomíná pokus film co nejvíce zrychlit, a to na úkor toho, co by k takovému hororu bezpochyby patřilo – propracovanější psychologický vývoj postav, který atmosféru obvykle doplňuje. Jakkoli už Prometheus zklamal, naplnil či dokonce předčil naše naděje, spolu se zmíněnou závěrečnou otázkou vyvstává ještě jedna – že stejně jako u ostatních dílů vetřelecké ságy vyjde režisérský sestřih, který tento nedostatek napraví a dodá nám víceméně perfektní film.