CZ premiéra: 25. 2. 2010
Martin Scorsese požívá u milovníků filmů téměř až nábožné úcty. Sedmašedesátiletá režisérská legenda stále dokazuje, že rozhodně nepatří do starého železa. Filmové spojenectví s Leonardem DiCapriem Martymu očividně svědčí – koneconců, vyneslo mu Oscara, a Leonardo zase díky Scorsesemu dostal šanci plně rozvinout svůj herecký talent a vymanit se tak ze škatulky sladkého hezounka. Všechny tyto skutečnosti samozřejmě přispívají k vysokým očekáváním, která jsou na každý nový režisérův počin kladena. Takže hned na úvod konstatuji – Marty ani tentokrát nezklamal a vytvořil napínavý žánrový film.
A o jaký žánr že to jde? Klasická detektivka říznutá thrillerem s někdy až hororovými momenty. Hlavní hrdina Teddy Daniels přijíždí se svým partnerem Chuckem na ostrov vyšetřit zmizení pacientky psychiatrického ústavu pro nebezpečné zločince. Celý případ vypadá krajně podezřele, vyšetřovatelé se potýkají s nedůvěrou personálu a v Teddym stále sílí pocit, že tu něco nehraje. A jak postupuje na samotném ostrově od bezpečných, normálně vypadajících míst k těm temným a obskurním, tak se deformuje i jeho mysl a náš hrdina se stále hlouběji propadá do duševního zmatku, zoufalství a hnusu. Zde se přímo nabízí srovnání s legendárním Vertigem – podobně jako Scottie i Teddy trpí znepokojivými nočními můrami, které začínají mít vliv na jeho příčetnost a jejichž význam se odhalí až posléze. Tyto sny jsou jedním z vodítek k rozuzlení příběhu.
Prokletý ostrov zdatně operuje s žánrovými atributy a zároveň je i poctou filmům noir či Alfredu Hitchcockovi. Po dlouhé době se na plátně objevují detektivové v klasických baloňácích, aniž by to působilo směšně. Pátrání stojí na staré dobré nedůvěřivosti a podezíravosti, zas jednou sledujeme hrdinu, který je daleko od míst, kde automaticky funguje autorita jeho funkce a musí se spoléhat sám na sebe v zápasu proti všem. A stejně, jako to s oblibou dělal Hitchcock, si i Scorsese ve své novince hraje s divákem a udržuje ho v pečlivě dávkovaném napětí pomocí nejrůznějších zvratů. A podobně jako u velkého Ala, i tady zjistíme, že věci se mají úplně jinak, než jsme si mysleli.
Snímek naplno využívá svého prostředí – ostrova, na který lze přijet i odjet pouze jednou cestou, kde je navíc často počasí pod psa. Bouřky a hurikány zde fungují jako prostředky, podporující hrůzyplnou atmosféru – a úspěšně. I zde je patrné, jak umí režisér pracovat s napětím. Zahřmi přesně tehdy, kdy zahřmít má, a účinek je okamžitý.
I po formální stránce se zde výrazně projevuje vliv žánrových klasik. Zajímavé je například použití zadní projekce (nebo efektu, který vypadá podobně – autorka této recenze vážně není technický odborník), která se u dnešních velkorozpočtových bijáků vážně moc často nevidí. Hudba je také působivá, a ústřední smyčcový motiv je srovnatelný s drásavostí legendárního Bernarda Hermanna.
Sečteno a podtrženo, Martin Scorsese nám naservíroval opravdu povedenou žánrovou lahůdku v hitchcockovském stylu, která je zároveň napínavou detektivkou i strhujícím příběhem o šílenství. Nezbýbá než všem popřát dobrou chuť.
90%
Režie: Martin Scorsese
Scénář: Laeta Kalogridis podle románu Dennise Lehanea
Hrají: Leonardo DiCaprio (Teddy Daniels), Mark Ruffalo (Chuck Aule), Ben Kingsley (Dr.Cawley), Max von Sydow (Dr.Naehring), Michelle Williams (Dolores)
USA, 138 minut