Klauni – Smutný konec klauniády – recenze

V kinech od: 28.11.2013

CSFD IMDb  CZ Recenze

Max (Oldřich Kaiser), Viktor (Jiří Lábus) a Oskar (Didier Flamand) tvořili před několika desetiletími slavnou a populární klaunskou skupinu, která se ale rozpadla, když Oskar emigroval do zahraničí. Nyní se vrací do své domoviny, ale na šťastné shledání bývalých bavičů to nevypadá…

klauni

Především tento film není komedie. Je to místy velmi smutné drama o pesimistických a nezávidění hodných osudech této trojice, ve kterém je jen místy jiskřička humoru a nadhledu, který je jeho hrdinům vlastní. Fakt, že jde o klauny, není téměř vůbec důležitý, ba ani využitý. Za celý film uvidíme jen dvě klauniády, přičemž ani v jedné spolu nevystupují Lábus s Kaiserem, natož všichni tři najednou. A nejen, že spolu nevystoupí, oni se spolu totiž až do závěrečných pěti minut filmu vůbec nesejdou a film nahlíží na jejich osudy zvlášť, jako by šlo o tři různé příběhy, které spolu nemají nic společného.

Objektivně se filmu dá vytknout dabing. Klauni jsou česko-finsko-lucembursko-slovenská koprodukce a kromě Didiera Flamanda v něm vystupuje řada evropských herců, kteří jsou předabováni do češtiny. Problém je v tom, že v naprosté většině případů (a u Flamanda je to nejzřejmější) nesedí jejich věty na pohyby úst.

Líbila se mi režie Viktora Tauše (Sněženky a machři po 25 letech) a kamera, která často zabírá detaily obličejů a dlouhé scény bez střihu. Líbila se mi profesionálně udělaná maska Jiřího Lábuse, který vypadá, jako by měl 130 kilo a tolik brad, že se mu slévají do jednoho obřího laloku. Líbily se mi výkony herců.

klauni2

Nelíbil se mi však samotný děj filmu, který vychází ze scénáře Petra Jarchovského. Vypadá, jako by měl Jarchovský v šuplíku tři různá dramata o třech různých lidech, udělal z nich všech bývalé klauny, aby je alespoň něco spojovalo, a místo toho, aby postavil film na jejich interakci a nějak jejich osudy prolnul, vypráví o nich zcela odděleně. Tyto tři nezávislé příběhy jsou pak náhodně prostříhané mezi sebou, a když dojde na scénu, kdy v jednu chvíli vedle sebe bez povšimnutí projedou ve svých autech Viktor s Oscarem, působí to až směšně vzhledem k tomu, že jde o jedinou scénu tohoto typu v celém filmu. Nijak převratné nejsou ani ty jejich víceméně tragické osudy: Oskar řeší problémy s rodinou, kterou sobecky opustil v době své emigrace, Viktor se láskyplně stará o nemocnou partnerku a Max se potýká s rakovinou konečníku.

Pokud se na něco dá u Jarchovského spolehnout, tak to jsou dlouhé a sofistikované monology a dialogy (viz. emocionálně vypjaté stolové scény v Hřebejkových filmech). V tomto filmu je jich ale už příliš mnoho a jsou příliš dlouhé, často zbytečně. Film má dvě hodiny a jeho délka je znatelná v každé minutě. Když Viktor vypráví svému studentovi o historii jejich souboru, nebo když je Oskar vyslýchán v televizním interview, výsledek připomíná spíš květnatý slovní průjem, než filmové dialogy.

Navzdory scénáři se daří zejména Kaiserovi a Lábusovi nahrabat si pro sebe pár scén, ve kterých mohou zazářit. Kaiserovo půjčování hřebenu mezi plešatými pacienty s rakovinou nebo Lábusovo vyjednávání s realitním agentem patří k tomu nejlepšímu a nejlépe fungujícímu a závěr dává tušit, jak mohl být tento film skvělý a plný laskavého humoru. Musel by být ale o něčem úplně jiném.

Hodnoceni: 60%

Režie: Viktor Tauš
Scénář: Petr Jarchovský
Kamera: Milan Chadima
Hudba: Petr Ostrouchov
Hrají: Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Didier Flamand, Julie Ferrier, Kati Outinen, Eva Jeníčková, Zuzana Kronerová, Taťjana Medvecká, Juraj Nvota, Robert Nebřenský, Jan Slovák, Ivana Uhlířová, Lubor Šplíchal
Česko / Finsko / Lucembursko / Slovensko, 2013, 120 min

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *