CSFD IMDb WWW US Recenze CZ Recenze

Protože Carrie v podstatě reflektuje ty méně příjemné části puberty, dalo se celkem očekávat, že její nové zpracování bude pojato jako mainstreamový horor pro teenagery, kterým stačí pár laciných rekvizit a zdání důležitého příběhu. A je úplně jedno, že se tím ignoruje sarkastický tón předlohy. Třetí filmová adaptace vynikajícího románu Stephena Kinga dopadla v režii Kimberly Peirce bohužel přesně takhle. Snímek selhává především z hlediska předlohy a kontextu Kingovy tvorby, přestože (či spíš právě proto) se vyznění knihy snaží přiblížit.

Carrie White (Chloë Grace Moretz) si po hodině tělocviku prožije ve společných sprchách svou první menstruaci. Jelikož je vychovávána pouze psychopatickou náboženskou fanatičkou (Julianne Moore), nemá o tomto jevu žádné povědomí a díky své panice se stane obětí šikany ze strany spolužaček. Tou ostatně zakřiknutá a asociální Carrie trpí v podstatě celý svůj život. Společně s hormony se však v jejím těle probouzí také schopnost telekineze, což u dívky, která poznala jen minimum dobrého a navíc je zrovna v pubertě, nevěstí nic moc dobrého. Zvlášť, když se blíží maturitní ples a školní tyrani chystají nepěkné překvapení.

Je tedy asi předem jasné, že ples se tak trochu „vymkne z ruky“ a pro většinu jeho účastníků to bude ukončení nejen školního roku, ale i jejich života. Než k tomu dojde, můžeme sledovat mix teenagerského dramatu a thrilleru s nadpřirozenými prvky. V předloze byly obě polohy vyvažovány hraním si s mírou vědění (celá kniha, koncipovaná jako tak trochu jiný příběh o dospívání, je prokládána zprávami a publikacemi zabývajícími se závěrečným masakrem) a také zvláštním kontrastem optiky náctiletých a sarkasticky podaného naturalismu. Výjevy ze života středoškoláků tím byly obohaceny o důraz na pudovost postav. U Carrie byl zachycen první nesmělý pokus o masturbaci, u hlavní antagonistky Chris zase všem stereotypním představám se vymykající sex v autě, tradiční atribut těchto příběhů. Celkově se jednalo o rozbití nějakého stereotypu, instituce nebo společenského modelu. Kingovy romány na tom obecně staví. V Osvícení to byl obraz spokojené americké rodiny, ve Řbitově zvířátek se cynicky nahlíží na mateřskou lásku, To připomíná dětské romány a Nezbytné věci či Prokletí Salemu jsou zase satirou maloměšťáctví. U filmové Carrie se bohužel ničeho takového nedočkáme, ačkoli se o to chabě pokouší. Problémem ovšem je, že všechny podvratné prvky předlohy podléhají snaze o korektnost, čímž se samozřejmě stávají méně podvratnými. Takže například Carriina sexualita je naznačena pouze při sprchování a při šmíráckém pohledu na líbající se pár. Jediná erotická scéna ve filmu se oproti jinak „syrovějším“ vyobrazením v Kingových knihách podobá právě tomu, na co jsme zvyklí z mainstreamové tvorby. Čili tak, aby to nikoho příliš nepobouřilo či neznechutilo, čímž se film staví nesmyslně proti sobě. Nakonec i postavy jsou stylizované tak, aby byly pro cílové publikum atraktivní.

Týká se to i postavy Carrie samotné. Chloë Moretz není ani zdaleka tak ošklivá, jak je Kingem vyobrazena v předloze, ani trochu ošklivá jako Sissy Spacek v DePalmově verzi nebo prostě nevzhledná jako Angela Bettis v televizní adaptaci z roku 2002. Její vzhled je stejně stylizovaný jako vzhled ostatních postav – je ošklivá tak akorát, aby mladší část publika neztratila o postavu zájem. Čili Chloë Moretz zde vypadá jako v každém svém dalším filmu (čili celkem sexy), jen s bledým líčením a těžko říct, z čeho pramení její nesmělost, proč jí spolužáci šikanují nebo proč si učitelé myslí, že bude vypadat divně, pokud půjde na ples se školním krasavcem.

Původní příběh je cynická metafora dospívání, která staví na podvrácení konceptu příběhu ošklivého káčátka. Ano, dá se říct, že film takto podvrací současné filmy s tímto konceptem, kde rovněž nejsou do rolí ošklivek obsazovány ošklivé dívky. Jenže změnit vyústění příběhu, pokud ono podvratné vyústění je navíc natočeno konvenčně a tak, aby byla přístupnost snímku co nejširší, prostě nestačí. Film se zkrátka bojí být dostatečně zlý nebo ošklivý, a to právě tam, kde to Kingovi sloužilo k patřičnému efektu ve vyprávění. Pokud se ve filmu objeví krev, je jí pouze tolik, aby se dal film označit za horor. Ovšem horor bez pevné vnitřní logiky a údernosti, s níž byl původně vymyšlený. Snaží se stavět na těch prostředcích, které využívá King, ale svou decentností si spíš ubližuje.